O Falklandy se vede nevyhlášená válka. Trvá dlouho, ač jí nikdo nikdy formálně neprohlásil. Nebyla vypovězena ani L. P. 1982, před třiceti roky, kdy se sopečné Malvíny proměnily v horkou půdu. Pro krátkou, nicméně poměrně krvavou vojnu mezi Londýnem a Buenos Aires, na niž svým životem doplatilo kolem tisíce vojáků. Což je vcelku dost na měsíc a půl bojů o pár de facto bezvýznamných ostrovů.

S hodnotou oblasti to však může být dost složité a rozporuplné. Od sedmdesátých let hledali Britové v "místě a okolí" černé zlato, jež se posléze skutečně našlo. Následné zprávy těžařů mírnily prvotní nadšení. Hovořily o takové jakosti a množství ropy, která by z prostředí, kde hospodářství stojí na chovu ovcí, rybolovu nebo turismu, hnízdo olejářů neudělaly. Byla to úleva, protože k argentinské touze po revanši nebo k britskému velmocenskému resentimentu nepřibyl důvod vážnější. Ekonomický, jenž dnes tak často vídáme stát v pozadí jako pravou příčinu "humanitárních bombardování" ve strategických, naftou zpravidla nasáklých oblastech.

Ostrovy v jihozápadním Atlantiku (toť politicky korektní název Falkland/Malvín) se s vysokou mírou pravděpodobnosti nestanou rozbuškou nové vojenské konfrontace, ani kdyby ropou přetékaly. Což se teď pro změnu opět tvrdí. Na každý pád jsou a budou zdrojem mezinárodního napětí, anžto žádný z aktérů nemůže uhnout.

"U příležitosti" výročí svého vojenského debaklu vyrážejí Argentinci na zteč. Alespoň na diplomatické frontě. Žalují na "starou dámu" v OSN, neboť prý militarizuje region. Svou agitací proti zbytkům kolonialismu získávají jejich elity body v domácí politice a nádavkem stimulují jihoamerickou vzájemnost. Okázalá Velká Británie zase vysílá tisíce kilometrů daleko nejmodernější válečné prostředky. S nimi pilota – prince Williama, který manifestuje obranu zámořských území vlastní babičky a paralelně zlepšuje své výhledově následnické imidž. Obě strany vlastně provozují totéž, (vel)mocenskou onanii.

Článek je rozšířenou verzi glosy, která vyšla v deníku E15