Praha byla přehlasována víc, než si myslela

Úterý zůstane zapsáno v české historii jako porážka. Vláda, která bere odmítání povinných kvót běženců jako svůj pevný program a pak je v Bruselu velkou většinou přehlasována, to nemůže vydávat za kompromis a už vůbec ne za vítězství. Za vítězství bude možná vydávat fakt, že Česko tuto vnucenou kvótu nedodrží, a i když za to zaplatí Evropské komisi pokutu, pořád se to bude ještě rentovat. Účetně možná. Ale fakt, že proti povinným kvótám hlasovalo jen Česko, Slovensko, Maďarsko a Rumunsko (a zdrželo se Finsko), je porážkou větší.

Nemá smysl si nic nalhávat. Česká vláda – stejně jako slovenská, maďarská a rumunská – nedokázala získat spojence, kteří by zlomili kletbu kvót. Pak to nemohlo vyznít jinak než jako porážka k. o. Na první pohled to může působit až směšně, když šlo o 120 000 běženců na celou EU. V tomto smyslu působil odpor k povinným kvótám bizarně. Mnohem účinnější mohl být v rovině systémové, leč nebyl.

Oněch 120 000 běženců je typické hausnumero. Stačí se podívat na české noviny od května. Nejprve se na titulcích skvělo číslo 525. Pak vyšlo najevo, že je to 1853 (bylo třeba připočíst ty z Itálie). A počátkem září to vyskočilo na 4306. Ani to není číslo, které by mohlo stát rozhodit. Rozhodit by mělo Evropany něco jiného. A sice to, co říká německý ministr vnitra de Maiziére: „Bylo by nepřijatelné, kdyby Evropa vyslala Evropanům a světu zprávu, že dnes není žádné řešení.“

Problém kvót není v jejich existenci ani v povinném charakteru – i solidarita se řídí pravidly. Problém je v tom, že evropské špičky je považují za řešení, aniž by řešily vnější hranici Schengenu. Kdyby nad ní EU konečně obnovila suverenitu, byly by kvóty řešením, neboť by se týkaly těch běženců, kteří už v EU jsou a zůstanou. Ale „řešení“, kdy vnější hranice zůstává otevřená pro stálý a nekontrolovaný přísun dalších, dělá z kvót hrátky s hausnumery a z EU přinejlepším nevítěze. Pro tento postoj bylo třeba získat spojence.

LN, 23.9.2015