Když štěkne pastevcův pes na stádo, to okamžitě reaguje. Změní směr; pase se tam, kam je pes žene. Všichni jsou spokojeni, tak to vždycky bylo. Když pes večer štěkne dvakrát, ovce zamíří na noc do ohrady. Kdo ví, co by se stalo příštího rána, kdyby se ten psík zaběhl? Zůstaly by ty ovečky za plotem a nešly na pastvu, kdyby jim pes neřekl?

Ta poslušnost dělá všechno snazším. Když se dívám kolem sebe, už někteří staví ohrady i pro nás. „Noste roušky!“ štěkne bača. Ovce se mohou přerazit roušku na ksichtu mít. (Ne úplně všechny, kverulant se vždycky najde.) „Roušky nikomu nepomohou!“ štěkne někdo jiný, kterému se dá napohled věřit. Chudáci ovce! Komu tedy věřit?

President Biden prohlásil, že imunizace proti covidu je dílem jeho tří měsíců ve funkci. Klobouk dolů! Vymyslet výrobu vakcíny, vymýšlet, jak překonat všechna ustálená nařízení, která by vakcíně umožnila lidem pomoci normálně za pět, šest roků, vymýšlet a vypracovat plán o distribuci - tomu se musí poklonit kde kdo. (Hlavně ten, kdo minulé dva roky prospal.)

Imunizace nás zbaví starosti, říká president Biden. Říká to však svým ovcím přes roušku. Je to, jako kdyby k večeru začali na stádo štěkat dva psi. A kdyby jenom dva! Máme jít na pastvu, či zůstat v ohradě? I některé z ovcí přijdou na to, že ten pes nemusí být až tak autorita. Jak na to?

Jednou, bylo to v Kalifornii, se houfovali naši černí spoluobčané organizovaní našimi povětšinou bílými (nehledě na časté tetování) spoluobčany k velkým, už předem agresivním demonstracím. Bylo to v Los Angeles.Strachem se třásli ve svých čtvrtích hlavně naši spoluobčané z Vietnamu a z Asie. Ti tmavší nemají rádi, jak jejich obchůdky a hospůdky a vůbec všechno v těchto čtvrtích prima fungují. (Ať nikoho nenapadne slovo rasismus!) Televizní reportér situaci popisoval a pak udělal interview se starým černým občanem. Ten seděl u chaloupky u dálnice. Než pozval reportéra dál, každý si všimnul železných mříží na dveřích, na oknech. Znal své sousedy. Knihy vevnitř zabíraly všechny stěny, stoly.

„Co byste poradil všem těm lidem venku, kteří se chystají k tak devastující, agresivní demonstraci?“ zeptal se reportér. Než ten člověk odpověděl, promítla se v jeho úsměvu smutná historie jeho předků. Všechny prázdné sliby těch, kteří později po strašnému hříchu otroctví využívali černé Američany jako volební hlasy k získání moci. Také jeho smutek z konstatování, že tolik jemu podobných, falešným slibům propadlo.

„Ať se rozejdou,“ řekl starý muž.“Byli jsme zrozeni jako individua. Musíme si udělat jen každý z nás svůj názor a podle něho jednat. Nejsme stádo.“

Nejsme stádo!?