Svobodná archeologie je větší luxus, než se zdá

Když se vědci v Egyptě blíží ke hrobce královny Nefertiti, fandí jim celý svět. Zpravodajské weby nedbají na střízlivost egyptologů, kteří nemluví o Nefertiti, ale jen o dvou pohřebních komnatách za hrobkou faraona Tutanchamona. V té euforii pak zaniká, jaký je svobodný archeologický výzkum vlastně luxus.

Egypt je hrdý na svou starověkou minulost. I proto, že je neriziková. I proto, že současní Egypťané (Arabové) nemají s těmi starověkými nic společného: rodokmen, víru ani jazyk. Ve vrstvách starého Egypta můžete vykopat cokoliv, aniž by to hnulo s legitimitou současného egyptského státu, jeho obyvatel, suverenity či nároků. Ale právě tato zdánlivá samozřejmost je dnes ne zcela samozřejmým luxusem.

Pracují-li archeologové na rizikovém území, musejí si dávat pozor. Tam, kde vládne islamismus, je nemyslitelné, aby se jen tak odhalovaly objevy z předislámské éry. Považuje se to v lepším případě za rouhačství, v horším za podkopávání samotné legitimity státu. Můžeme si klást hypotetickou otázku: kdyby před pěti lety ovládli Egypt islamisté, bylo by možné jen tak pátrat po hrobce „nějaké předislámské pohanky“?

Jenže například v Jeruzalémě takové otázky jen hypotetické zdaleka nejsou. Každý archeologický průzkum v okolí Chrámové hory, každý nález třeba jen mince s portrétem starověkého židovského krále vyvolává silné emoce. V očích Palestinců je to podkopávání jejich nároku na území a počin na podporu kolonialistického (sionistického) projektu. Kdyby vědci v Jeruzalémě našli hrobku krále Šalamouna, na rozdíl od Nefertiti by to nebyl popud k obecné euforii, ale spíše k palestinskému povstání. To jsou paradoxy, že.

LN, 18.3.2016