Samozřejmě nevím, zda Putinovo Rusko hodlá vtrhnout na Ukrajinu, nebo svá vojska hromadí na jejích hranicích jen kvůli zvyšování napětí a ve snaze dosáhnout něčeho jiného, třeba slibu, že se vrátíme k dobám studené války a přesně vymezeným zónám vlivu. Jsem si ale jista, že hrozba války, která se nad nimi snáší, Ukrajincům na náladě nepřidá. Musí v té zemi vládnout děsné ovzduší. Když se rozhlížím kolem sebe a vidím, kolik nevole vnesla do lidských myslí a vztahů proticovidová omezení a hrozba nemoci, soudím, že představa války musí být ještě daleko horším strašákem. Vždyť ani ukrajinská vláda nemůže vědět, kam přesuny ruských vojáků k jejich hranicím povedou – a co se dá udělat pro odvrácení hrozící války?

Nepochybuji o tom, že v ukrajinské společnosti vznikají všelijaké bubliny, které spolu nedokážou normálně mluvit, aniž by se jejich osazenstvo hádalo, jak se to u nás děje mezi očkovanými a neočkovanými, a že posilují vzájemné zášti a nesmiřitelnost. Jistě tam vládne napětí – bude invaze? Nebude? Napětí, které už léta vládne v neuznané Donbaské a Luhanské republice a rozděluje přátelské i rodinné svazky.

A proč to vlastně Rusko dělá? Ruský prezident a jeho podřízení v zemi, které vládnou, usilovně šíří představu, že euroamerický svět je proti nim, že je ohrožuje a chce je ovládnout. Souvisí to s tím, že se ruským občanům nevede nejlíp, že Rusko nevzkvétá, a je tedy potřeba odvést pozornost lidí od toho, v jakých podmínkách žijí, k něčemu jinému. K něčemu vznešenějšímu, k velikosti a síle vlastní země. A k nalezení viníka nesnází – a tím přece nemůže být vláda a její neschopnost řídit zemi tak, aby se lidem vedlo líp. Má-li země problémy, není nad vnějšího nepřítele: přirozená nevole lidí se obrátí jiným směrem.

Pamatuji se dobře, jak jsem v Moskvě, když jsem tam naposledy byla, všude viděla plakáty a billboardy „Krym naš“, i na to, jak se nás naprosto neznámí lidé ptali, zda jsme pro Krym – rozuměj pro to, aby Krym zůstal Ukrajině. A jak následovaly dlouhé nepříjemné debaty o tom, jak jsou všichni proti Rusku a chtějí mu škodit. Jak proti tomu měla pomoci anexe Krymu, se z mého hlediska nedalo pochopit – ale z jejich ano. Anexí Krymu, který „Rusku vždycky patřil“, prokazovala jejich země svoji velikost a sílu, svou schopnost prosadit, co si usmyslí, a předvést tak světu, že si nedají od nikoho poroučet. Odhaduji, že stejné pocity provázejí i hromadění vojáků na ukrajinských hranicích.

Určitě tedy momentální ruský výhrůžný postoj souvisí s vnitřní situací. A možná víc než s těmi hranicemi, možná víc než s celou Ukrajinou. Svědčí o tom i historická politika – tedy politický výklad historie, v němž se ve jménu slavného vítězství ve Velké vlastenecké válce ospravedlňuje i Stalin a jeho zločiny. Pod tím tiše bublá nostalgie po někdejším velkém Sovětském svazu, podmanivším si tolik národů, kterého se všichni báli.

LN, 28.1.2022