Podpora běloruské opozice patřila k české politice

Bělorusko je unikát postsovětské Evropy. Není to země, která využila šanci a přimkla se k Západu (jako Litva, Lotyšsko a Estonsko). Není to země, která podléhá přetahování mezi Západem a Východem (jako Ukrajina). Není to země, kterou Moskva z impéria sice pustila, ale nikoliv celou (jako Moldavsko s odtrženým Podněstřím). Bělorusko je země, která má svůj svérázný status i pravidla.

Zdánlivě může připomínat indiánské rezervace v USA, kde platí pravidla odlišná od „zbytku Unie“. Například legální provozování hazardu či prohibice. Jenže indiáni mají možnost volby: buď žít podle pravidel Unie a státu, či v rezervaci podle jejích pravidel. Tuto volbu Bělorusové nemají, musejí žít podle pravidel Alexandra Lukašenka. Pozice jejich země připomíná postavení Albánie Envera Hodži. Ta odmítala kontakty se Západem, s Východem, pak dokonce s Pekingem. Což znemožňovalo zvenčí ovlivňovat tamní brutální diktaturu.

Toto je – v kultivovanější podobě – případ Běloruska. Je to režim, který kašle na všechny i na to, že by aspoň předstíral dodržování pravidel či kinderstube. Chce-li Vladimir Putin další prezidentský mandát, dá upravit a schválit ústavu. Chce-li další mandát Lukašenko, řekne, že v prvním kole voleb získal přes 80 procent hlasů. Proč, když by mu stačilo 52 procent jako v Polsku, Rakousku či referendu o brexitu? Prostě proto, že může. Tak jako může (na rozdíl od praxe v Rusku) udržovat trest smrti či odmítat letní čas, může vyhlásit svých 80 procent a policií nechat seřezat ty, kteří to zpochybňují.

Nelze se divit, že Lukašenko obviňuje z punktování demonstrací cizinu. Divit se lze spíše tomu, že mezi zahraniční „paliče“ zařadil vedle Británie a Polska i Česko. Představa, že Praha někde organizuje převrat, působí dost komicky. Ale zároveň si můžeme říci, že když už se nepochválíme sami, udělal to aspoň Lukašenko. Připomněl, že k „obchodní značce“ české politiky patřila podpora opozice na Kubě či v Bělorusku. Řekl by to teď někdo, nebýt Lukašenka?

LN, 12.8.2020