Nová rakouská vláda není revolučním přelomem
Výrazy jako Dichtung und Wahrheit se často ani nepřekládají. Aby našinec poznal, že je rozdíl mezi sněním a realitou, nemusí být znalcem básníka Goetha. Stačí se podívat do Rakouska konzervativního kancléře Kurze.
Sebastian Kurz je poněkud nestandardní politik a nejmladší šéf exekutivy v EU. Ale to hlavní, co tolika lidem umožňuje promítat si Kurze na plátno idejí, je jinde. Dichtung, snění, vidí na Kurzovi hlavně to, že se stylizuje do role Antimerkelové. Do pozice lídra, jenž bere vážně ochranu hranic a provádí relativně přísnou imigrační politiku. Wahrheit, realita, oproti tomu zdůrazňuje, že Kurzova druhá vláda se opírá o koalici lidovců se Zelenými. Takže se nabízí logická otázka.
Jaké nadále bude Rakousko kancléře Kurze? Bude to náš zvláštní spojenec mezi západními členy EU? V tomto smyslu se říká, že by se mohlo přidat k dosavadní visegrádské čtyřce (a se Slovinskem a Chorvatskem bychom opět měli soustátí z éry Františka Josefa). Anebo se v něm prosadí vliv Zelených po vzoru jejich německých kolegů, mířících k převýchově společnosti a vzniku „nového člověka“?
V praxi to bude od každého něco, ale Kurzovo něco jasně převáží. Že rakouští Zelení musí skousnout požadavek na integraci cizinců, dokonce na monitorování islámských radikálů a zákaz šátků pro žačky škol, je krok, který by vytočil německé Zelené, ale pro nás je to jen detail. Že Zelení prosadili dosažení uhlíkové neutrality už k roku 2040 (ne až k roku 2050, jak to žádá EU), působí radikálně, ale v zemi s tolika energetickými zdroji z alpských řek to velký zlom není. A k odmítání jaderné energetiky Rakousko nepotřebuje Zelené. Před dvaceti lety podpořilo demonstrace proti Temelínu široké politické spektrum a zvláště se činili Haiderovi Svobodní.
Úhrnem. Revoluce se nekoná a Rakousko pojede v linii vlády lidovců a Zelených, kterou si už na zemské úrovni natrénovalo třeba v Horních Rakousích.
LN, 4.1.2020