Minulé pondělí jsem tu psal o nové železné oponě a ptal jsem se, odkud se vynoří nějaký Winston Churchill, aby ji pojmenoval. Uplynulo pár dní a máme před sebou novou, důležitější otázku. Kudy ta opona povede?

Jistěže záleží na tom, jak dopadne válka na Ukrajině. Války nejednou nakreslily hranice. Názornou ukázkou je 38. rovnoběžka, podle které běží doslova železná opona mezi dvěma světy, Koreou na severu a na jihu. Je ale rozdíl mezi hranicí moci a hranicí vlivu. Na té čáře kolem 38. rovnoběžky jsou oba typy hranice totožné. Ruský diktátor ale dává jasně najevo, že chce narýsovat hranici vlivovou a že si ji přeje mít daleko za administrativní hranici své země. Kudy povede a co zahrne, to je téma současnosti.

Události kolem cesty tří premiérů do Kyjeva byly pro mne zábleskem osvětlujícím budoucnost a spatřil jsem v ní minulost. Jsou dva Západy, ten západní a bohužel pořád ještě ten východní. Před třiceti lety je železná opona oddělovala. Potíž je v tom, že my na východě jsme ji vnímali jako břemeno, kdežto západnímu Západu se za ní dařilo skvěle. Prožíval dobu míru a všestranného rozkvětu. Zbavil se koloniálního břemene a do třetího světa odstěhoval valnou část průmyslu, všechny ty ošklivé stroje a budovy, ve kterých je nutno pracovat. Užíval si výsledku práce těch pilných hnědých a žlutých lidiček a starost o vlastní obranu svěřil Americe.

Před třiceti lety padla Churchillova železná opona a dolce far niente, to sladké nic(málo)dělání skončilo, najednou tu byly národy podivných způsobů a zájmů a zvyklostí. Po třiceti letech vypukla na východě Evropy válka. Ti nepohodlní lidičkové nepolevili ve svých výstřednostech. Pojali například nápad, že by bylo dobře manifestovat podporu Ukrajině osobní návštěvou na nejvyšší úrovni u jejich prezidenta rovnou v Kyjevě. Ani jeden z předáků západního Západu se nepřidal. Naopak, západní Západ neopomněl signalizovat do Moskvy, že jde o osobní podnik a netřeba ho brát vážně. Oni si nedají pokoj, tihle lidičkové, například tlačí na to, aby Německo přestalo Rusku válku na Ukrajině financovat. Tak výstřední nápady lidičkové ve východním Západě mají! Nebylo by tedy dobré je drobet umravnit a tu někdejší pohodlnou železnou oponu obnovit ve starých hranicích, aby zase vzniklo závětří? Bylo by snadné ji s diktátorem domluvit a pak by se uvolnily vklady zamrazené v bankách a zabavené jachty by mohly opět kotvit v přístavištích zabavených přímořských paláců.

Tohle je věru nechutná vize, nereálná ale není. Nabídnu jinou. Od konce 17. století chránila Evropu proti osmanským Turkům takzvaná Vojenská hranice v jižních oblastech habsburské monarchie. Táhla by se od Baltu po Jadran a žili by v ní lidé odhodlaní svobodu bránit tak, jako svoji zemi brání Ukrajinci. Kéž by toto nebyla příliš smělá vize!

LN, 21.3.2022