Německo vyráží švédskou cestou s přísnější tváří

Srovnávání s Německem patří k českému osudu. Je to dáno zeměpisně, kulturně, historicky i hospodářsky. A osudem bývá i konstatování, že jsme v pozici toho, kdo musí souseda dohánět. Napadne vás, kde naopak by Německo mělo dohánět Česko? Bylo to úspěšné zvládání epidemie. Ale to platilo jen do července, pak nás Německo dohnalo a předehnalo. Už proto se vyplatí sledovat tamní postupy. Třeba jednání kancléřky s premiéry spolkových zemí, které proběhlo v úterý.

Zdůrazněme, že byť Angela Merkelová působí všemocně, v systému Spolkové republiky mají silné slovo jednotlivé země. Berlín může nařídit povinné roušky i v interiérech kanceláří, leč federálně platných pravidel je daleko méně – třeba horní limit 50 účastníků oslav.

Je-li však něco, co kancléřka „fedruje“ svou pravomocí či jen osobní autoritou, pak je to apel na udržení otevřené ekonomiky, škol i školek. S tím, že i v případě nákazy se nemají zavírat celé školy, ale nanejvýš jednotlivé třídy. Tyto postoje působí zásadněji než odhady vývoje epidemie. Němci se straší, že před Vánocemi může každodenní přírůstek pozitivně testovaných na covid vyšplhat na 20 tisíc osob. Vydělíte-li to osmi a srovnáte s nynější českou realitou, řeknete si, čeho se ti Němci tak děsí – u nás už taková čísla máme. Jenže oni i v tom zděšení trvají na uchování otevřených škol.

Hrubě zjednodušený pohled nabízí tento rozdíl. U nás se uvažuje, zda (za jakých podmínek) školy zavřít, či nezavřít. V Německu uvažují tak, že prioritou je udělat vše pro to, aby zůstaly otevřené, aby v nich běžel normální provoz a děti se navzájem „socializovaly“, jak se nepěkně říká.

Skoro by se dalo říci, že Německo vyráží na „švédskou cestu s přísnější tváří“, na cestu, jejíž původní a volnější verzi dosud kritizovalo. Tedy: nezavírat plošně ekonomiku ani školy, ale sázet na odpovědnost lidí. Je to cesta čekající i nás a jiné státy, které nechtějí plošné uzávěry. Jen se musíme popasovat s tou osobní odpovědností.

LN, 1.10.2020