Kdo zlu neodporuje, sám se proviňuje...

"Neměli bychom trestat občany Ruské federace za to, co uskutečňuje jejich vedení," vysvětlil v pondělí (3. 2. 2014) svůj postoj k problematice sankcí ze strany EU vůči Rusku slovenský ministr zahraničí. Neměli? A proč? Protože v největší evropské zemi vládne diktátor? V opačném případě by totiž občané žijící ve fungující demokracii byli sakra odpovědní za jednání svého svobodně zvoleného vedení a logicky by se z něho měli i zodpovídat. Takže žijí Rusové v nenáviděné diktatuře, která jedná proti jejich vůli, nebo jsou ruská vojska na Ukrajině z většinové vůle ruského lidu?

Má praktická zkušenost s širokou ruskou duší je poměrně bohatá a mnohovrstevnatá. O prázdninách v roce 1992 mě jedna postarší obyvatelka Novosibirsku naléhavě přemlouvala, ať se nevracím domů do rozpadajícího se Československa. "Jak bys mohl žít v zemi, která má míň obyvatel než Moskva?" ptala se mě. "Vždyť budete tak malí a slabí, že si na vás bude každý dovolovat. Já bych se teda v takové zemičce žít bála," dodala a mně bylo až trapně, jak dobře to se mnou myslela. O pár měsíců dřív jsem se v Barnaulu potkal s policajtem, který mě chtěl nejdřív zavřít a potom upít k smrti. Po třech hodinách naší známosti a několika hořčičácích pálivé samohonky se mi začal plačtivě svěřovat: "Víš, já jsem zkorumpovaná svině, beru od mafie, beru od městských úředníků, za prachy bych zavřel i vlastní mámu, ale přece jen jsem v životě udělal jednu věc, na kterou jsem fakt hrdej. Jedinou věc, o který nepochybuju, že byla správná. Osvobodil jsem v osmašedesátým vaši zemi od kontrarevoluce!" Můj pud sebezáchovy byl v ten okamžik beze zbytku rozpuštěn v lihu, takže jsem si troufl zuřivě zablekotat slovo okupace. On se jen smutně a vědoucně pousmál a místo facky mi uštědřil nesouvislou přednášku o kvalitách americké propagandy. "Vymyli ti mozek," zhodnotil můj stav. "Jestli chceš, budu ti domů posílat naše noviny, aby sis mohl na různý věci udělat objektivní názor," nabídl mi nezištně cestu z marasmu mé tragické nevědomosti. Chtěl jsem mu na oplátku nabídnout pár nahrávek od Kryla, ale než jsem tak stačil učinit, sesul jsem se pod stůl. O pár let později se mi pak na jedné vědecké konferenci za osmašedesátý omluvila podnapilá ruská profesorka analytické chemie. Nechtěl jsem to po ní, jí prostě nějak přišlo na mysl, že by to měla udělat. Když jsem jí za tu omluvu zdvořile poděkoval, tak se ke mně důvěrně naklonila a zeptala se mě, zda může žádat něco na oplátku. Pokrčil jsem rameny a snažil se, aby to vypadalo vstřícně. "Teď se omluv ty mě, že u vás chcete nechat postavit americký radar." Začal jsem se smát a smál jsem se a smál…. dokud mi nedošlo, že nejde o vtip. "Ještě u nás nestojí a bohužel asi nikdy nebude," zhodnotil jsem smutně efektivitu ruské propagandy a šel hledat jinou společnost.

Poznal jsem jich hodně, mnozí z nich jsou vynikající odborníci, zábavní kumpáni i moudří filozofové, ale když dojde na lámání chleba, téměř všichni uvažují o své zemi v hranicích bývalého Sovětského svazu a za základní životní potřebu mají příslušnost k velkému národu. Věřím, že prezident Ruska v tomto ohledu skutečně reprezentuje vůli většiny a úvahy o zlotřilém vůdci, který se urval ze řetězu a zahanbil tak zcela nevinné obyvatelstvo své země, považuji za scestné a nebezpečné. Vždyť kolik občanů ruské federace se dnes viditelně distancuje od vojenského vpádu svých vojsk na území cizího státu?

Faktická poznámka na závěr - v roce 2012 volilo Vladimíra Putina 45 513 001 oprávněných voličů, v roce 2004 to bylo 49 558 328 voličů a v roce 2000 to bylo 39 740 467 voličů – tento muž je volen opakovaně a jeho angažmá v úřadu prezidenta je jednoznačným projevem většinové vůle ruského lidu!