GLOSA: Kiskova rezignace na středoevropskou zkušenost
Počátkem července 2016 se Slovensko ujalo tzv. předsednictví EU a prezident země Andrej Kiska svůj projev na toto téma vybudoval na tezi, že „EU zůstává v historii výjimečným, úžasným a úspěšným projektem míru, demokracie a prosperity“.
Jeho projev zněl, jako by nebyl napsán v Bratislavě. Pokud by totiž prezident Kiska byl skutečným autorem svého projevu a pokud by měl ambici vnést prostřednictvím slovenského předsednictví do současné EU něco svěžího, měl připomenout, proč tak citlivě – na základě naší historické zkušenosti – vnímáme každé omezení našich svobod a jak ponižující i beznadějné po celá ta desetiletí komunistické nesvobody bylo, když o nás rozhodovali cizinci v cizí metropoli.
Neučinil tak. Ve svém „bruselském“ projevu řekl přesně to, co si v Bruselu i Berlíně představovali. Pouze tak potvrdil, že tzv. předsednictví Evropské unii je institut formální, dirigovaný a administrovaný několika velkými členskými zeměmi.
Škoda, že Kiskovo vystoupení nebylo „bratislavské“. Mohl zahájit - v kontextu unikátní slovenské, české a středoevropské historické zkušenosti - proces kritického hledání odpovědí na to, proč se Britové před pár týdny svobodně a dobrovolně rozhodli ten „úžasný a prosperující“ spolek opustit, proč obdobné nálady vládnou i mezi voliči dalších členských zemí a jakým svědectvím o současné EU to vůbec je.
Byl by to překvapivý, ale sebevědomý start slovenského předsednictví. Andrej Kiska tak ale neučinil. Potvrdil tím svá slova ze závěrečné části svého projevu, že slovenské předsednictví bude jen „trpělivým nasloucháním bez vynášení okamžitých soudů“.
