I po osmi letech je daleko k „bezpečnému přístavu“
Některé situace nahrávají cynické nadsázce, která ozřejmí jádro širšího problému. Jako třeba dění v Libyi. Odkud se vzaly nynější boje? Proč maršál Haftar zaútočil na metropoli, kde sídlí uznaná vláda Fáize Sarrádže? Proč bombardoval okraje Tripolisu, což si vyžádalo 21 mrtvých? Kdyby se cynik pokusil o černý humor, mohl by odpovědět takto: Přiměli ho k tomu evropští humanitárci či „sluníčkáři“. V době, kdy se Itálie (a také Malta) postavila proti přijímání lodí s vylovenými migranty, v době, kdy jednu z těch lodí migranti unesli, aby si vynutili přistání, bylo třeba ukázat, že Evropa musí nechat své dveře otevřené. Že Mezinárodní úmluva pro bezpečnost života na moři velí vysadit zachráněné v „bezpečných přístavech“. A že – jak teď každý vidí – Libye bezpečným přístavem není ani náhodou.
Jistě, je to nadsázka, cynismus, černý humor. Ale dotýká se jádra věci. Ani osm let po pádu Kaddáfího není Libye normální zemí, s níž lze řešit problémy jednáním, dohodou či spoluprací. Přitom takovou zemí být mohla, na čas i byla. To když s Kaddáfího Libyí v roce 2008 italská vláda uzavřela dohodu o kontrole migračního proudu z Afriky. Takovou, jakou později – za potlesku Evropy – prosadila Angela Merkelová s Tureckem. Jenže dohoda s Libyí padla už po třech letech, když – za účasti a potlesku Evropy – byl Kaddáfí svržen. To krmí migraci z Afriky již osm let.
Jestli se na ten příběh někdo dívá bez nadsázky, ironie a černého humoru, je to severokorejský Kim Čong-un. Vidí v něm možný obraz své budoucnosti. Obraz toho, jak se brutální diktátor úspěšně stal polepšeným hříšníkem (veřejně se vzdal programu zakázaných zbraní) a Západ ho přijal jako partnera. Ale pak ho bez mrknutí oka podrazil, i když za to místo stability získal chaos a posílený proud migrantů z Afriky. Myslíte, že je Kim takový blázen, aby to reprízoval?
LN, 9.4.2019