I Španělsko poukazuje na obecnější krizi vládnutí

Heslo svobodné volby razilo revoluce. U nás bylo před 30 lety jasné, že svobodné volby ukončí mocenský monopol KSČ. Vždyť Polákům stačily k témuž jen napůl svobodné. Jenže teď a v demokratické části světa jako by svobodné volby působily spíše inflačně: čím víc jich je, čím častěji se opakují, tím menší je šance, že povedou k ustavení jasných vládních většin. Po celý rok si to užívají Izraelci: volili předčasně v dubnu, pak opět v září, teď je listopad a kýžená vládní většina se stále nerýsuje. Nebo Španělé: volili v dubnu, pak tuto neděli (celkem počtvrté za čtyři roky) a výsledek stále uniká. Tedy má-li jím být jasná a stabilní vládní většina.

To není kritika svobodných voleb, jen postřeh ke krizi vládnutí. Španělský premiér Sánchez od voleb očekával, že upevní pozici jeho levicové vlády. Ale výsledek vyznívá podle novinových titulků takto: socialisté vyhráli, posílila pravice. Je-li na detailních výsledcích španělských voleb něco zajímavého, není to celkový posun zleva doprava či naopak. Je to spíše pohyb hlasů pro nestandardní či protestní strany. Ano, socialisté a konzervativní lidovci si udrželi dvě první příčky, ale s nimi nesloží jasné pravé či levé většiny. Rozhodující silou jsou ti „nestandardní“ a hlasy pro ně se hýbou jako na houpačce. Levicoví Občané (Ciudadanos) klesli z 57 na deset mandátů. A pravicový Hlas (Vox) zase stoupl z 24 na 52 mandátů.

Nabízejí se různá detailní vysvětlení. Třeba že „pravicovým populistům“ pomohl spor o přenesení ostatků generála Franka. Na tom jistě něco je. Ale za těmito detaily se skrývá širší problém. Vykazují-li protestní party tak velké a rychlé nárůsty, musí v nabídce tradičních stran něco zásadního chybět. Toto přikrmuje širší, již evropskou krizi vládnutí, jíž je Španělsko jen jednou zkumavkou.

LN, 12.11.2019