Dovolím si vložit se do již tak obsáhlé a hutné diskuse o padesáti syrských sirotcích. Bylo již řečeno a napsáno prakticky vše a z mnoha nejrůznějších hledisek. Já si dovolím vrátit se tak trochu k jádru věci. Kdo to vlastně je ten sirotek? Existuje nějaká jednoznačná a přesná definice sirotka?

U nás v Evropě je to snad jasné. Sirotek je člověk, jehož oba rodiče nežijí. Jako první, co bych tedy po takovém syrském sirotkovi, který se u nás chystá vystoupit z autobusu, požadoval, je úmrtní list matky i otce. Kdo ale potvrdí pravost takových listin? Nelze tedy vyloučit, že se údajně zesnulí rodiče vynoří ze záhrobí a budou třímat v ruce papír o tom, že nějaký Abdul je jejich synem, který se jim ve válečné vřavě ztratil? Lze něčemu takovému věřit?

Odhlédnu od toho, že takový sirotek může mít sourozence, kteří jsou pochopitelně také sirotci. Neměl by to být problém až na to, že kromě nákladného a časově náročného vyšetření DNA nelze určit, zda se vskutku jedná o sourozence.

Kromě sourozenců může mít ale takový sirotek hromadu strýčků, tet a dalších příbuzných, takže i on je vlastně součástí nějaké žijící a fungující rodiny. Když pak takového „sirotka“ k nám láskyplně pozve a se srdcem na dlani přijme paní Šojdrová, může jej následovat dosti vysoký počet osob, které se prohlásí za příbuzné tohoto sirotka. I v takovém případě skutečnou příbuznost bude prakticky nemožné prokázat.

Poněkud odbočím. Vyskytující se názory, že ti, kteří odmítají pomoc dětem, snad ani nepatří do civilizovaného světa. Je pravdou, že Hospodin po Mojžíšovi vzkázal lidu izraelskému mj. „miluj bližního svého jako sebe sama“. Nic proti tomu. Zní to hezky, ale on tehdy zapomněl definovat, kdo je bližní a kdo už ne.

Domnívám se, že přijetím jednoho autobusu s padesáti sirotky k nám pozveme zbytek Sýrie a ne jen jí.

Paní Šojdrová se pravděpodobně inspirovala výrokem „Wir schaffen das!“. Sakra, kdo to tehdá řekl?