Napjatý, nebo alespoň velmi komplikovaný vztah mezí Íránem a Spojenými státy panuje velice dlouho. Od íránské revoluce v roce 1979, kdy byl svržen místní císař neboli šáh a prohlášena teokratická republika. S jejím ustavením se znaménka přepólovala a mráz přicházel z obou směrů. Podnes padají velká slova o "Velkém Satanovi" anebo donedávna o "ose zla".

Předchozí, běžnými Íránci zhusta nenáviděné a až provokativně prozápadní vedení monarchie dělalo leccos proto, aby v regionu usnadnilo život Bílému domu. Který má, jak známo, sklony sousedit s každým. Když byl lidovou revolucí vyhnán pán "Pavího trůnu", USA pojednou čelily rozpínavosti šíitského státu ajatolláha Rúholláha Chomejního. Proto proti němu ve válce s Irákem podporovali Bagdád, až měl Saddám Husajn pocit, že úlohu (chemických zbraní klidně zneužívajícího) premianta přebírá on a také obsazení jeho válečného věřitele, Kuvajtu, mu projde.

Součástí krvavé, asi osm let trvající vojny se stala i "válka tankerů", kdy obě bojující strany napadaly ropná plavidla v Perském zálivu. Což přirozeně způsobilo velký mezinárodní neklid či cizí ozbrojenou přítomnost ve strategické oblasti.

Mezi Spojenými státy a Íránskou islámskou republikou, jež je solí v očích též většině sunnitských arabských monarchií Zálivu (především Saúdské Arábie, s níž teď Washington podepsal rozsáhlý zbrojní kontrakt), zase přituhuje. Vyhlašují se další hospodářské sankce, za něž horují i vlivní hráči Evropy, haraší zbraněmi a – poněkud tradičně – vyhrožuje, že může být hůř. Někteří blouzniví perští propagandisté, inspirovaní zřejmě starými jurodivými časy, dokonce slibovali odvetné uzavření komunikačně klíčového Hormuzského průlivu. To by však ve skutečnosti neposloužilo nikomu.

Důvodů k aktuálnímu zhoršení situace může být plno: onehdy potlačení šíité v nedalekém Bahrajnu, kde mají Američané námořní základnu, jejich souvěrci v nestabilním Iráku, odkud USA neslavně odcházejí, samozřejmě Teheránem halasně vytrubovaný jaderný program, potřeba odvádět pozornost od domácích problémů a kdo ví, co ještě. Jedno je ale jisté, za stávající situace by byla skutečná konfrontace katastrofou pro všechny.

Článek vyšel v deníku E15