Náhoda chtěla, abych v průběhu referenda v Katalánsku překládala text, který se zabývá bývalou Jugoslávií a jejím rozpadem. Podobně jako řadu europoslanců a dalších politiků i nepolitiků pobouřilo i mne, jak tvrdě španělská vláda zakročila proti hlasujícím v referendu. Navíc to bylo netaktické, mezinárodně tím Španělsko nezíská a stoupencům samostatnosti Katalánska dodá pocit, že jsou v právu.
Zastávala jsem názor, že samostatnost může vyhlásit třeba každá městská čtvrť, když si to její obyvatelé přejí, a vlastně ho pořád ještě zastávám, jen se mi v hlavě při poslechu o vodních dělech a zmlácených lidech v Katalánsku a souběžném překládání o kořenech války v Jugoslávii začaly v hlavě líhnout otázky, „protivné jako kaktusy“, jak kdysi hezky napsal Jan Skácel. Část otázek směřovala do minulosti, ale na ty jsem si odpovědět neuměla, nevím toho o dějinách Pyrenejského poloostrova tolik, abych si troufla vynášet soudy.
Ty druhé otázky se týkaly současnosti a toho, co se dělo na Balkáně někdy před čtvrt stoletím. Tenkrát zdůvodňovaly jednotlivé jugoslávské republiky svou touhu po osamostatnění historicky i ekonomicky, podobně jako dnes Katalánsko. A ústřední vláda federace nechtěla jejich touhám vyhovět – důvody měla především mocenské. Jak to dopadlo, víme. Válka, bezmocní mírotvorci OSN, mrtví, davy běženců.
K mému možná krkolomnému srovnání se dá namítnout, že Jugoslávie byla komunistická země a jednotlivé republiky se chtěly zbavit komunistické nadvlády Bělehradu, Titova stínu, a vypravit se na cestu k demokracii. Bližší pohled však ukazuje, že věc byla složitější, že tendence k odchodu z federace byly podstatně starší než koketování s demokracií a že jejich nositeli byly frakce samotných komunistických stran, nacionalisté, kteří chtěli být pány na svém dvorku a nemít nad sebou už nikoho. Je to analogické? Není to analogické? Ono se to lépe posuzuje z časového odstupu, hlavně když už člověk ví, jak to dopadlo, že?
Jistě by bylo lepší, kdyby se vláda v Madridu s vládou v Barceloně dohodla, jenže ona se s ní zjevně dohodnout nechce. Navíc není úplně jasné, jak vlastně to neústavní (podle Madridu) referendum dopadlo. Je jasné, že se ho zúčastnili především ti, kteří o samostatnost stáli – otázka ovšem zní, zda by referendum nedopadlo stejně, kdyby mohlo proběhnout svobodně. Přinejmenším by pak mělo případné rozhodnutí katalánské vlády o vyhlášení samostatnosti legitimitu – takhle je to bohužel sporné.
A třetí okruh otázek směřoval do budoucnosti. Jak by samostatné Katalánsko fungovalo, kdyby nebylo členem Evropské unie? Obstálo by jako samostatný stát bez mezinárodního společenství za zády? Španělsko by nejspíš nebylo pro vstup odtržené provincie do EU… Na budoucnost je lepší se ptát kartářky nebo křišťálové koule. Jenže mě velmi děsí představa, že by měly zase někde v Evropě, totiž na Pyrenejském poloostrově, vzplanout boje.
LN, 6.10.2017