Jak by se dnešní eurohujeři dívali na vzpouru amerických kolonií proti britské koruně

Je tomu přesně 238 let, co skupina separatistů a teroristů z 13 amerických kolonií věrolomně vyhlásila takzvanou nezávislost. Svou deklaraci nezávislosti vydali v příkrém rozporu s platnou ústavu, aniž by respektovali zákony a mezinárodní právní pořádek.

A co horšího, opírali se přitom o podporu diktátorského režimu ve Francii, jejíž tehdejší vládce Ludvík XVI byl skutečným předobrazem Adolfa Hitlera a slušelo by mu přízvisko Lutler. Svou podporou amerických separatistů dokázal, že se nezastaví před ničím a že je nebezpečný celému světu. Škoda, že se tehdy nepodařilo vybít tzv. zelené mužíčky- Lutlerovy vyslance, vojáky, agenty a kolaboranty, z nichž mnozí se maskovali jako američtí farmáři.

Samozvané a nelegitimní takzvané Spojené státy americké se začaly také dopouštět teroristických činů. V Bostonu jejich přívrženci zničili zásoby čaje, později se svévolně ozbrojovali a dokonce začali klást odpor královské armádě s legitimním monopolem na násilí – červenokabátníkům krále Jiřího. Porušovali při tom mezinárodní zvyklosti, nenosili uniformy, vedli partyzánský způsob boje a dokonce ani nerespektovali právo královských jednotek na zapalování farem.

Škoda, že už tehdy nebyla Evropská unie a že nebyly dnešní bojové letouny. Mohly americké separatisty a Lutlerovy nohsledy „vystřílet jako krysy“ (doslovný citát jednoho známého brněnského intelektuála).

Jenže světové společenství se nedokázalo semknout, takže vznikla civilizace, která celému světu ukázala, jak skvěle chutná svoboda. Inspirovala mnoho dalších národů. Dvakrát zachránila svět před obludnými tyraniemi. Vynalezla hamburgery, žárovku a jazzovou hudbu. Ale i některé děsivé věci, z nichž nejvíce vyniká odporná karikatura na rugby zvaná americký fotbal.

Američtí separatisté se tak přidali ke švýcarským separatistům, kteří protiústavně zavrhli vládu Habsburků a nizozemským separatistům, kteří odmítli legitimní vládu inkvizičního Španělska. Dnes je svět naštěstí pokročilejší, takže víme, co se patří. Ať žije humanitární bombardování!