Ve všech zemích světa, v nichž právě nevládne naprostá anarchie, je fyzické napadení policisty trestným činem s poměrně závažnými právními důsledky. Totožné zákonné normy však až tak neplatí, jde-li o masu protestujících občanů.
A ještě méně jsou práva chránící představitele bezpečnostních složek státu uplatňována v případě, že útočníci jsou bílí anarchisté, a nejméně za situace, kdy hordu útočníků tvoří nelegální přistěhovalci, nebo, nedej pánbů, Afroameričané.
Policisté i jejich služební automobily jsou v USA i EU denně vystavovány devastujícímu násilí, Letícím kamenům a těžkým předmětům, z nichž každý může být potenciálně smrtícím, Molotovovým koktejlům házeným rozbitými okénky na hlavy policistů sedících uvnitř se snahou upálit je zaživa. Kopání a skákání v botách po hlavách policistů nešťastnou náhodou se ocitnuvších na zemi – prostě jedna aktivita vedle druhé směřující k jejich fyzické likvidaci.
Policie a jí podobné bezpečnostní složky organizované státem, zjednodušeně řečeno, mají jako základní povinnost chránit občany před jakýmkoli nezákonným jednáním a osoby dopouštějící se takového jednání zadržet a předat soudním orgánům k potrestání.
A nyní přichází ta kardinální otázka: Kdo chrání policisty? Zejména tehdy, kdy je jim jejich velením a politiky zakázáno použít adekvátní obranné prostředky. Útočníci se snaží policisty zabít a ti dle nesmyslného rozkazu nechávají služební vozidla zuřivými zločinci rozcupovat a shořet. Ustupují a spousta z nich je raněna.
Být manželka policisty v zemích, kde k takovýmto útokům proti policii pravidelně dochází, přivázala bych ho jeho služebními pouty k manželské posteli a nenechala odejít do práce, z níž už by se mi mohl vrátit značně popálený, nebo nemusel vrátit vůbec.
V zákonech o policii a bezpečnostních složkách státu všech slušných demokracií je paragraf umožňující policistovi při ohrožení jeho života použít proti útočníkovi sílu, včetně té smrtící.
Současný defenzivní postoj k ničení státního i soukromého majetku a narušování veřejného pořádku je kontraproduktivní, protože „rabiáty a hordové útočníky“ utvrzuje v přesvědčení, že státy a jejich policejní složky jsou vlastně bezbranné, a že si tedy mohou dovolit prakticky vše, co je napadne.
Jediný rozumný a logický přístup je: “Chcete nás zabít? Tady máte přes držku!“
Vše ostatní postupně vyústí v občanské války s daleko horšími důsledky.