Události posledních let přinášejí západnímu světu – zejména demokratické Evropě – hrozivá znamení. Říše zla na východě znovu procitla a na příkladu Ukrajiny jednoznačně demonstrovala, jak bláhové byly představy západních politiků o tom, že zánik komunistického režimu znamená konec obav z Ruska. Bohužel přinesla i důkazy o tom, že od stávajících lídrů západu se těžko dočkáme čehokoliv, kromě záplavy opatrných projevů nevole a bezzubých sankcí. Ty, jak nás média neúnavně přesvědčují, prý působí ruské ekonomice velké potíže, ale jak se nyní opět dozvídáme, jakákoliv úsporná opatření ruské strany se rozhodně nevztahují na vojenské výdaje. Válka na Ukrajině se vleče, konce nevidět, a o tom, že Rusko zabralo Krym, už se skoro vůbec nemluví.
A nejde jen o Ukrajinu. Nečekaná zpráva o tom, že vyšetřování britských úřadů po deseti letech dospělo k nálezu, že pana Litviněnka v Londýně zavraždili ruští agenti, snad dokonce na rozkaz prezidenta Putina, kupodivu přináší více problémů vládě Spojeného království než Rusku. Moskva je zvyklá mít ve světě každou chvíli nějakou tu ostudu a její popírání a hrozby zhoršením vztahů nejsou vcelku za daných okolností nijak nečekané ani neobvyklé. Londýn se naproti tomu potřebuje s Putinem domluvit ohledně postupu proti Islámskému státu a nějaká lapálie, jako je vražda, by neměla spolupráci narušit, i když se bude spolupracovat s otevřenýma očima a chladným srdcem, jak pravil premiér Cameron (ať už tím mínil cokoliv).
Mezitím se totiž zjevil nový nepřítel; kde se vzal, tu se vzal, zrodil se Islámský stát. Dobývá území, zavádí islámské právo, provádí veřejné popravy zajatců, ničí památky a netají se tím, že jeho cílem je zničení západní civilizace. Reakce západních vůdců je méně než polovičatá. Proti islámským bojovníkům vzlétají bojová letadla, ale nic víc – pozemní vojska na Blízký východ nepošleme, to by nebylo... ehm... no prostě ne. A aby to nebylo jednoduché, k zápaďanům se přidali i ruští letci; ti ovšem jaksi nebojují ani tak proti Islámskému státu, jako spíš proti nepřátelům svého chráněnce Bašíra Asada, syna Háfízova, jenž býval Sovětského svazu přítelem nejvěrnějším. Rusové prý v této válce utrácejí tři miliony dolarů denně – asi je ty sankce vážně dusí, jinak by to nejspíš bylo mnohem víc.
Krvavé události v muslimských zemích však způsobily další nepříjemnost: Do zemí Evropské unie se začal valit nekonečný proud běženců vyhnaných ze svých domovů terorem a válkou. To je něco pro naše rázné politiky, konečně problém, kterému rozumějí: kdyby k nám přišlo tolik lidí, nestačily by peníze na sociální programy a voliči by jim to spočítali. Jenže přece jenom vyhánět chudáky bez střechy nad hlavou... zejména ti z tradičních západních zemí, kde ještě všechna obyčejná slušnost nezemřela, se nad tím nějaký čas ošívali, ale košile je bližší než kabát a lepší hlasy voličů v hrsti než čisté svědomí na střeše. A tak se naši udatní vůdcové Západu statečně popasovali s problémem – způsobem, na který tak právě jejich statečnost stačí: Válka a teror vyhání lidi z domovů a oni utíkají k nám. Řešením není zastavit válku a zničit teroristy. Řešením je nedovolit těm uprchlíkům, aby nám rozbourali náš spokojený svět.
Nemohu si pomoci, v uších mi zní dávný výrok Winstona Churchilla na adresu signatářů Mnichovské dohody: „Mohli si zvolit mezi bezectností a válkou. Zvolili bezectnost a dostane se jim války.“ Bohužel, tehdy ta válka ani zdaleka nepostihla jen přihlouplé „mírotvorce“ z Mnichova. A dnes to nebude jinak.