Terorismus není v Evropě žádná novinka. Teroristický útok se stal jiskrou v prachárně, kdy výbuch navždy podlomil sílu kontinentu nesmyslnou Velkou válkou. Teroristou byl i Alexandr Uljanov, bratr Vladimira Iljiče Lenina. Ten, když mu popravili bratra za pokus vyhodit cara Alexandra III. do povětří, prohlásil, že „touto cestou nepůjdeme“. Už tehdy, na konci 80. let 19. století, Lenin věděl, že k rozbití státního stroje je třeba jiné výbušniny. Komunistům, fašistům a nacistům se v následujících desetiletích podařilo státní stroj ovládnout. Málokdo si uvědomuje, jakou práci to dalo. Lenin, Mussolini i Hitler měli k disposici doslova armádu oddaných pomocníků. Ta pronikla státním strojem a ve vhodnou chvíli, kdy byl státní stroj otřesen, převzalo toto trio postupně moc. Islamističtí teroristé mohou vystřílet ještě tucet redakcí, samoobsluh a mateřských škol, ale státní stroj nedokážou rozbít, natož ovládnout. Spíš ho posílí, než aby ho oslabili. Toto vědomí nás může uklidňovat.

Že se ale těch dvacet milionů imigrantů změní v rostoucí počet dalších milionů zde narozených, kteří se nikdy plně neasimilují a jejich životní úroveň a společenské postavení bude vždy nižší než postavení původního obyvatelstva a že z toho poplyne nenávist, to je další fakt, který je třeba brát v úvahu.

V těchto dnech si namlouváme, že jsme všichni Charlie. Je to iluze, kterou brzy vyvrátí další události.

Toto vědomí nás může znepokojovat, ale je to bohužel skutečnost, se kterou nehneme.

Hodně se mluví a píše o tom, jak se nedokážeme bránit a jak jsme slabí a zranitelní. I to je iluze a nepochopení funkce toho, čemu se říká válečný stroj, tedy komplex silových systémů, jimiž disponuje stát. Ukázalo se, že tento válečný stroj žalostně selhává v boji proti gerile. Amerika teď trpí ne za to, že opakovaně intervenovala v různých částech světa, ale proto, že v těch intervencích nevyhrála. Naposledy uhrála plichtu v korejské válce, ale to už je šedesát let za námi. Od té doby následovala jen bolestná a nákladná fiaska. Od fiaska v Sýrii ji dělilo jen několik hodin, prezident Obama už měl prst na červeném knoflíku. Konfliktu s jiným válečným strojem vystavena nebyla. V něm by s velkou pravděpodobností dosáhla Pyrrhova vítězství, ale přece vítězství. Ale to neznamená, že jsou USA slabé, stejně jako neznamená, že je slabá Francie, když se nechala vyhnat z Alžíru. Některé věci prostě nejdou, a úspěšné vojenské intervence jsou dnes technicky neuskutečnitelné.

Z toho všeho plyne to, že budeme žít ve světě poznamenaném napětím. Ve velkoměstech vznikají nenávistí přetopené enklávy, podobné, jaké mají Američané v černošských čtvrtích. Občas dojde k výbuchu a vlně násilí. Zabránit se tomu nedá, pokusy o nějaké sociální inženýrství ve smyslu multikulturního smíření jsou směšné. Braňme svoje hodnoty hlavně tím, že si je budeme uvědomovat, snažme se žít s muslimy v klidu a přátelství, jak jen to půjde a držme si od těla extremisty z obou stran.

LN, 12.1.2015