75 let žijeme v jednom uspořádání. Nebo ne?

Hledáte-li slogan, který se za desítky let nezměnil, tady jeden je: „Nedopusťme přepisování druhé světové války.“ Mohl se hlásat za třetí republiky, stalinismu, reformního komunismu, normalizace i v éře svobody. Zní neprůstřelně, kvituje porážku největší civilizační hrozby dějin – nacistického Německa. Leč přesto skrývá háčky.

Uspořádání trvající 75 je již tak dlouhé, že umožňuje srovnávat. Uspořádání po třicetileté válce (Vestfálský mír 1648) trvalo sto let. Po napoleonských válkách (Vídeňský kongres 1815) též. Ale po první světové válce (Versailleská smlouva) jen dvacet let. Jak dlouho vydrží to z roku 1945? O co se srovnávání může opírat?

Háček je v tom, že ony tři velké konflikty skončily závaznou mírovou dohodou, ale druhá světová válka ne. Slavíme 75 let od vítězství, ale často zapomínáme na to, že mírovou dohodu nahradila až roku 1990 Smlouva o konečném uspořádání ve vztahu k Německu (dohoda o sjednocení mezi SSSR, USA, Británií, Francií a dvěma německými státy). Ostatně i studená válka skončila 3. prosince 1989 při setkání Bushe s Gorbačovem na Maltě bez písemné dohody.

Takže. Přijde-li řeč na nepřepisování výsledků druhé světové války, do značné míry jde o politické interpretace, jež se neopírají o texty vymahatelných smluv. Pro většinu Čechů patří k výsledkům války etnická homogenizace našeho státu. Pro většinu Rusů posunutí sféry vlivu Moskvy na Šumavu a nerozšiřování NATO na východ. Pro Němce to bylo rozdělení jejich státu.

Kdo absolutizuje „nepřepisování války“, chtě nechtě hájí toto vše zároveň. Ale kdo sleduje vývoj, všimne si, že k poválečnému uspořádání patří i fakt, že Německo už není „centrální mocností“ (jako za první světové války a po ní), ale stalo se lídrem evropského Západu. Z toho plyne i otázka pro nás: hledá-li někdo oporu vůči vlivu Německa, najde ji na evropském Západě, jehož je Německo lídrem? Těžko, proto se raději uchýlí ke sloganu „nepřepisovat výsledky války“.

LN, 9.5.2020