Tak se nám svět zase rozdělil. Francie, Británie, Itálie a posléze především USA ztratily trpělivost. Sotva Rada bezpečnosti OSN k tomu dala právní ochranu, začaly novou válku s diktátorem, který vojenskou silou drtí své poddané, kteří jsou vůčí němu v oposici. Čína a Rusko daly od toho ruce pryč a teď jen svatouškovsky nabádají, aby neteklo moc krve. K „muzikantům“, co stojí opodál, se přidalo i Německo. Dějiny se přepisují podle toho, jak to dopadlo a píší je vítězové. Když americké bomby dopadaly na Bělehrad, leckdo kroutil hlavou, ale když to vedlo k pádu Miloševiče, skoro všichni se přidali k vítězům. Nad překotným uznáním samostatnosti Kosova dnes visí otazník.

Je dobře, že i o politice dnes můžeme svobodně diskutovat, a jsem rád, že třeba pan Hubner může v dnešních LN vyjádřit svůj názor na Petráčkův komentář z 19.3.2011. Nezapomínám však, že tato diskuse je možná díky tomu, že Ronald Reagan „uzbrojil“ Sovětský svaz, a Michal S. Gorbačov dokázal vzít na vědomí realitu a nebránil silou „tábor míru a socialismu“. Kdyby se v roce 1938 a pak v březnu 1939 Společnost národů v Ženevě chovala jako OSN v roce 2011 a kdyby OSN v roce 1968 zareagovala na sovětskou invazi do Českoslosvenska jako dnes zareagovala – trochu pozdě, ale přece - na Kaddáfiho, mohl dnes svět vypadat jinak. Neztrácím při tom ze zřetele, že jak Hitler, tak Brežněv měli tehdy vojenskou převahu a že by Sovětský svaz v roce 1968 jakoukoli rezoluci Rady bezpečnosti o Československu vetoval.

Dostojevského kníže Myškin se v jedné chvíli svěřuje, že nemůže být šťastným, když ví, že na světě je třeba jen jeden člověk nešťastný. Román, v kterém o tom píše, se jmenuje Idiot. Jsem dnes na straně podobných idiotů, i když vím, že Myškinova formulace je jakoby z jiného světa. Jde o to, jaký chci mít svět, v kterém žiju, a jaký by měl vypadat svět mých dětí a vnuků. NATO o způsobu své účasti ve válce proti Kaddáfimu ještě pořád jedná. Doufám, že při tom nehrajeme roli muzikanta, který stojí opodál a čeká, jak to dopadne.

Každý člověk si vytváří svůj obraz o světě. Postmodernisté mluví o fiktivních světech, kde žádný z nich není hierarchicky nadřazen jiným fiktivním světům. Tyto fiktivní světy při komunikaci s jinými lidmi popisujeme slovy. Se slovy – a dnes i obrazy – pracují média. Záleží na tom, co nám média předkládají. V uších mně zní Goebbelsovo „tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou“. Dějiny nebývají spravedlivé. Amerika se jmenuje Amerika a ne Kolumbie, i když Amerigo Vespucci jen viděl a nakrelil mapu pobřeží Brazílie, když ho tam přivezla loď, které nevelel. Dovedl "jen" o Americe napsat zajímavý text.

Pravda se v průběhu dějin neustále vyvíjí. Musí se o ni bojovat a „dá to fušku“. Dnes se díváme jinak než před dvaceti lety na dobu Jiráskova Temna, když nám jde o to, abychom byli pokládáni za plnohodnotné dědice kultury civilizované západní Evropy.

Převzato z Vinar.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora