Homosexuální aktivismus v buddhisticko-hinduistických regionech je na vzestupu

Ve svých předchozích textech v NP jsem se vyjadřoval zejména o rostoucím fenoménu útisku (a zároveň emancipace) LGBT minority v zemích ovlivněných křesťanstvím a islámem. Téma po celé věky tabuizované, nalézající se na periferii kulturního, politického a náboženského zájmu, začalo v posledních (zejména) třiceti letech jitřit civilizační diskurs. Děje se tak paralelně v zemích sekulárních, protestantských, katolických, sunnitských i šíitských. V zemích bývalého východního bloku i ve státech s etablovanou demokracií. V zemích ekonomicky rozvinutých, i v regionech rozvojových. Nejmarkantnější rozmach homofobie zaznamenaly země islámské, a naopak nejvýraznější glorifikaci LGBT kultu hlásily a hlásí USA, západoevropské země a také převážná část Jižní Ameriky (navzdory tamnímu letničně-křesťanskému probuzení).

Rovněž ve státech s polyteistickou tradicí (respektive v zemích s převládajícím hinduistickým a buddhistickým náboženstvím) prodělalo téma homosexuálního aktivismu pozoruhodný vývoj. Na rozdíl od mnoha západních a islámských zemí nebyla v minulosti homosexualita v řadě dálněvýchodních států kriminalizována (pro srovnání: většina islámských zemí trestá homosexualitu mnohaletými žaláři, nucenými pracemi a v osmi případech smrtí). Podle dochovaných záznamů tak úřady nikdy homosexuály netrestaly mj. ve Vietnamu a v Koreji (Severní ani Jižní) a v Japonsku byla trestná jen v letech 1872-1880.

Postavení gayů v buddhistických zemích je však v současné době ambivalentní. Na rozdíl od Západu je zde téma stále tabuizováno. Kupříkladu Jižní Korea zakázala před třemi týdny festival Pride, který připravovali aktivisté v Soulu (těsně před plánovaným termínem však soudní moc tento zákaz přehodnotila, pozn.aut.). O pouhý měsíc dříve tamní úřady rozhodly, že nadále nebudou tolerovat zmínky o problematice homosexuálů v učebních osnovách státních škol. Podobně v Japonsku není žádná relevantní politická strana, která by téma měla ve své agendě. Manželství osob stejného pohlaví či dokonce adopce (ba i antidiskriminační legislativa v pracovně-právních vztazích) je de facto ve všech východoasijských zemích zcela mimo diskusi. Výjimkou je Nepál, který je jediným státem Asie (nepočítáme-li kulturně vzdálený Izrael), kde otázka právního zakotvení homosexuálního manželství hýbe reálnou politikou. Ústavní soud tam letos nařídil vládě, aby příslušnou legislativu zavedla. Navíc úřady v Káthmándú (a také v thajském Bangkoku) vloni schválily status tzv. třetího pohlaví (což je částečně ospravedlněno buddhistickým konceptem pandaka, které v jogínských spisech označuje osoby transsexuální a intersexuální). Nepál (kde spoluvládnoucí maoisté, považující dříve homosexualitu za buržoazní výstřelek, radikálně otočili ve prospěch LGBT aktivismu), je však v Asii víceméně raritou. Pokusy tu a tam vystrojit homosexuální svatbu (zaštítěnou lokálním náboženským předákem) jsou nicméně opakovaně hlášeny (mj. z Kambodži, Vietnamu či Japonska, kde tyto svatby začal vloni žehnat buddhistický chrám Shunkoin Temple), a místní samosprávy je pak někdy ex post uznají. Jedná se ale o jednotlivé případy, pro které neexistuje v daných zemích standardizovaný právní rámec. Kupříkladu v Kambodži se takto vdala (adoptivní) dcera tamního postkomunistického premiéra Hun Sena, který ji pak za to vydědil. Naopak kambodžský ex-král Norodom Sihanuk se svého času nechal slyšet, že pokud si to jeho poddaní budou přát, stejnopohlavní manželství v zemi zavede. Skutečností ale zůstává, že homosexualita je v této zemi víceméně tabu. Západní média například spekulovala, zda současný král Norodom Sihamoni (jediný král světa, který hovoří česky) není homosexuál, leč Kambodžanům je to v podstatě lhostejné.

Ve většině zemí se však místní LGBT spolky začaly v posledním desetiletí výrazně aktivizovat, a v téměř ve všech buddhistických metropolích pořádají každým rokem známé festivaly a průvody Pride, které úřady tiše tolerují. Televizní stanice vysílají filmy s LGBT tematikou, ale na venkově (například v hinduistické Indii) státní aparát plánované projekce podobných filmů v kinech opakovaně zakazoval. A zejména: Indické úřady v roce 2013 opětovně rekriminalizovaly homosexualitu samotnou, kterou se předtím nižší soudní instance pokusila legalizovat.

V Číně vládní komunisté homosexualitu povolili již v roce 1997 a krátce nato Čínská společnost psychiatrů vyškrtla tuto odchylku z národního diagnostického manuálu nemocí. Antidiskriminační ochranu či registrované partnerství však úřady nadále odmítají. Přitom vzpomínaná maoistická éra byla charakteristická krutým pronásledováním homosexuálů. Relativně vstřícná je pak politika KLDR: Přestože během hlasování Valného shromáždění OSN vyzývající k světové dekriminalizaci homosexuality (v roce 2008), byla severní Korea proti návrhu (spolu s předkladateli protirezoluce z Organizace islámské konference), v několika sporadických prohlášeních severokorejské úřady uvádí mj., že “homosexuálové v KLDR nebyli nikdy subjektem represe, jak je tomu v mnoha kapitalistických režimech.“

Jak se tedy vlastně dívá na problém homosexuality náboženská a etická tradice východoasijských zemí? Zatímco některé tibetské či čínské spisy jsou k těmto praktikám vstřícné (jezuitský misionář Matteo Ricci, který v Číně žil 27 let počínaje rokem 1583, byl zděšen tolerancí, kterou Číňané vyjadřovali k homosexualitě, a považoval to za důkaz degenerace čínské společnosti), většina spisů se k tématu vyjadřuje odmítavě. Podle mnohých je homosexualita důsledkem špatné karmy. Například současný dalajlama uvádí, že „nesprávné sexuální chování zahrnuje také lesbický a gay sex, a vlastně každé jiné sexuální spojení než to, které spočívá ve spojení penisu a vagíny, včetně orálního, análního sexu a masturbace“.

Takzvaní eurobuddhisté a eurohinduisté jsou k homosexualitě samozřejmě vstřícnější. Například Britská rada hinduistů tvrdí, že „homosexualita je součástí přirozeného božího zákona. Měla by být přijímána. Hinduisté jsou dnes obecně konzervativní, ale zdá se, že starověká Indie byla jiná: zde oslavovali sex jako nedílnou součást plodnosti, a kněží byli dokonce zváni do rodin, aby pořádali obřady k posvěcení počátku reprodukčního procesu.“ (zájemce o hlubší analýzu odkazuji na připravované podzimní vydání religionistického čtvrtletníku Dingir, které přinese můj obsáhlejší referát „Homosexualita v mimokřesťanských náboženstvích“).

Je zřejmé, že téma gay aktivismu začíná jitřit (s jistým zpožděním za Západem) politicko-kulturní scénu v zemích hinduistických a buddhistických. Mám za to, že je jen otázkou času, kdy první asijské země (pravděpodobně Thajsko a Nepál) zavedou legální manželství homosexuálů. Věci však nenasvědčují tomu, že by odlišná eticko-náboženská tradice umožnila homosexuálům výrazně odlišné sociální ukotvení, než to, se kterým se potýkají jejich souvěrci v zemích sekulárních a monoteistických. Za stejnopohlavní orientaci se mnoho gayů stydí, většina homosexuálů prochází bolestným coming-outem, trpí neakceptací okolím a homofobií. Zda je tedy vysoká míra konsensu, který vykazují tradiční náboženské systémy ve věci odmítání (praktikované) homosexuality, záležitostí kulturně podmíněnou či věcí univerzálně (eticky) danou, bude proto ještě námětem řady polemik.

Prameny na poušti