Jsem velkým příznivcem skvělého britského seriálu Červený trpaslík, v originálu se jmenuje Red Dwarf. Nejsem vůbec žádným příznivcem „Francouzského trpaslíka“ – v originálu se jmenuje Sarkozy. Tento velkohubý žvanil si pustil pusu na špacír a postavil se na stranu libyjských rebelů. Bohužel velmi předčasně, a tak když povstalci začali být vládními vojsky zatlačováni zpět na východ, musel udělat něco, čím by si takzvaně „zachránil tvář“. Kdyby se totiž Kaddáfí udržel u moci, jistě by přestal dodávat ropu do Francie – tedy země svého ještě nedávného prezidentského přítele, nyní však již zavilého nepřítele, který pro něj nemá nic jiného než slova kritiky a pohrdání. Není to tak dávno, co se s ním objímal. Inu – časy se mění a lidé s nimi.

Všimli jste si, jak Francouzský trpaslík vyrostl při projevu, v kterém v podstatě vyhlašoval Libyi válku? Konečně se dočkal – stal se vojevůdcem. Možná, že v příštích dnech změní i účes a postoj.

A co my ostatní, takzvaní obyčejní lidé? Na rozdíl od představitelů vrcholných západních velmocí máme nutkavý pocit, že jsme si znovu takzvaně „naběhli“. Liga arabských zemí, která tak úpěnlivě žádala vojenskou pomoc Západu při zajištění bezletové zóny, se již nyní bouří, protože prý nechtěla, aby spojenecké vojenské síly ostřelovaly a bombardovaly pozemní cíle. Je to tak trochu jako v pohádce o Chytré horákyni, jen kdyby přitom neumírali lidé.

Skutečnost, že nějaká část (nevíme jak velká) obyvatel jakékoli země se rozhodne se zbraní v ruce změnit vládu, a ta se samozřejmě vojenskou silou brání, nedává nikomu žádné oprávnění, aby se apriori postavil na stranu vzbouřenců. Ani Radě bezpečnosti OSN. Zejména, když za „vzpourou“ není žádný politický program a v zemi dosud probíhala v podstatě klasická občanská válka.

Až se nám tady jednou proti vládě vzbouří třeba cikáni a armáda proti nim zasáhne, Sarkozy a spol. s r.o. na nás hned pošlou svoje stíhačky? V podstatě by šlo o podobný případ, protože před libyjskou vzpourou tam prokazatelně žádná genocida neprobíhala.

Jsme blbí, blbí, blbí. Nechtěl bych být otcem spojeneckého pilota, který položí svůj život za libyjské povstalce. Za lidi, kteří se po vítězství dosaženém pouze s obrovskými lidskými i finančními náklady a riziky spojeneckých armád, ve svobodných volbách třeba rozhodou pro náboženský stát, návrat do středověku a pro teroristický boj proti bezvěrcům. Nakonec dostaneme, co si zasloužíme. Neměli jsme se do vnitřních věcí Arabů míchat. Kolik facek ještě budeme potřebovat, abychom to pochopili?

Ale světové zbrojařské a naftařské firmy na tom nakonec jistě vydělají majlant. A možná právě o to jde, že?