Pod pojmem squatting se rozumí obsazování opuštěných nebo neobývaných pozemků a budov. Vyhlídnete prázdnou budovu, nastěhujete se do ní a je vám jedno, komu patří. Budova majitele buď nemá, nebo má a tomu je pak těžko pomoci. V lepším případě (pro něho lepším) přijde policie a pokouší se squattery vyhnat. To vše má ideologický podtext. Squatterství je z podstaty věci levicové. Kdybyste navštívili squat, na stěnách tam daleko pravděpodobněji budou viset portréty Che Guevary než Václava Klause. Squatterovi je jedno, kdo budovu postavil. I to je hodně levicové – princip levicovosti je v užívání, nikoli v pracovním úsilí. Není znám případ, že by squatteři společnými silami vykopali kanalizační přípojku.
Kdepak ale zůstala Evropa? Úměrně tomu, jak ztrácí sebeobranné instinkty, stává se otevřeným squattem. Je v ní příjemné živobytí, není tedy důvod, proč se tam nenastěhovat. Ani v tomto případě se globální squatteři neptají, kterak se stalo, že se v Evropě žije o tolik pohodlněji a bezpečněji než v zemi, odkud přicházejí. Prostě přijdou a jsou tu. Globální a lokální squatting mají jeden zásadní prvek společný jeden rozdílný. Společný je v tom, že se někdo někam nastěhuje a je tam a basta. Rozdíl globálního oproti lokálnímu je v tom, že v té pomyslné budově se bydlí. Není opuštěná.
Je v tom ale jakási dějinná spravedlnost. Historicky vzato není vzdálená doba, kdy Evropě sloužil jako squat celý svět. Ejhle Amerika. Kontinent se 42 miliony čtverečních kilometrů. Budeme tam bydlet. Zde Afrika. Kontinent se 30 miliony čtverečních kilometrů. Budeme tam bydlet. Hezky je to popsáno ve verneovce Dva roky prázdnin. Loď s dětmi od pěti do dvanácti let na palubě ztroskotá u ostrova kdesi v Tichém oceánu. Co udělají děti? Vylezou na kopec a vztyčí vlajku. Ostrov je jejich. Nezajímají se, jestli tam náhodou někdo nežije. Chovají se úplně stejně, jako kdyby vpadly do baráku a na dveře vyvěsily nápis KOMUNITNÍ CENTRUM.
Tohle opravdu nehrozí, poslední události v Afghánistánu zřejmě udělaly definitivní tečku za jednou kapitolou dějin. Squattovat budou i nadále jiní u nás, nikoli my jinde. Co s tím?
Jakmile něco víme, neznamená, že víme, co s tím. Zabránit se tomu nedá. Dá se to omezit. Kdo by dnes chtěl chytře investovat v době stoupající inflace, měl by se obrátit k industrii ostnatých drátů, strážních věží a zdí. Vždycky se ale najdou lidé, kteří projdou. Budou to ti nejpodnikavější, nejprůbojnější. Právě ti, co budou doma nejvíc chybět.
Uplyne padesát, sto let. Na stole bude úplně jiná agenda. Bude to obvinění Evropy, že vyluxovala z Afriky a Asie ty nejlepší lidi a využila je ke svému prospěchu. Kapitánka Racketeová bude stát před soudem dějin, po boku kapitánů otrokářských lodí osmnáctého století. Ale to bude starost někoho jiného, než jsme my.
LN, 30.8.2021