Zkušenost uplynulého století nabádá k opatrnosti

Víte, čím je dnešek pro Rusy? Dříve byl 23. únor Dnem sovětské armády. Teď je Dnem ochránce vlasti. Ale podíváte-li se na události na Ukrajině a máte-li aspoň tušení o životě ve sféře vlivu Moskvy, napadne vás, že řeči o tom, že Rusko je úplně jiný stát než Sovětský svaz, jsou jen řeči. Podívejme se, jak tomuto vlivu čelil Západ.

Kdo chce vidět zásadní kroky, musí se vrátit až do 14. prosince 1939. Týdny poté, co Moskva zahájila sovětsko-finskou válku a bombardovala Helsinky (jak řekl ministr zahraničí Molotov, házela „potraviny hladovějícím Finům“), Společnost národů vyloučila Sovětský svaz. Ale to už vše válcovala druhá světová válka a Společnost národů byla karikaturou akceschopného orgánu, tudíž ten krok neměl žádný účinek.

Po válce Západ Moskvě čelit nemohl, neboť vedla soupeřící jaderný blok. Když v roce 1956 krvavě potlačila maďarské povstání, Západ nehnul prstem. Tak jako u nás. Působí až bizarně, když slyšíme kritiku USA, že Československu v roce 1968 nepomohly, a podobné hlasy tvrdí, že boje na Ukrajině jsou výsledkem vměšování USA a NATO.

Byla to éra Brežněvovy doktríny (je-li ohrožen socialismus v jedné zemi, je ohrožen celý blok a musí zasáhnout). Skončila roku 1981, když Moskva v Polsku už nezasáhla a potlačení Solidarity nechala na tamních komunistech i armádě. Značná část Západu si oddechla, že se to obešlo bez invaze. Spolková republika byla už tehdy vzorem státu reagujícího raději méně než více. Když se – s německou technologií a penězi – stavěl Západosibiřský plynovod a USA chtěly po Spolkové republice, aby na projekt uvalila sankce (po sovětské invazi do Afghánistánu a rozmisťování raket SS-20), západoněmecká vláda se držela svého a práce na plynovodu pokračovaly.

Z řečeného samozřejmě nelze vyvozovat budoucnost. Ale tyto zkušenosti, tato DNA, která se po tři generace vyvíjela v západoevropské, hlavně německé společnosti, se tak či onak projeví i teď. Je užitečné s tím počítat.

LN, 23.2.2022