Zemřel státník, jenž dal integraci nynější tvář

Hovoří-li se o Evropské unii a řešení nějakého problému, přijde řeč na francouzsko-německý tandem. Na motor či lokomotivu EU, jak zní klišé. Ale každé klišé se opírá o realitu. Chceme-li se dobrat kořenů té dnešní, musíme se vrátit téměř o půlstoletí zpět. Do atmosféry, kterou spoluutvářel nyní zesnulý Valéry Giscard d’Estaing, krátce Giscard.

Jeho dlouhý život (1926–2020) i prezidentství ve Francii (1974–1981) byly silně spjaty se vztahem k evropské integraci. Charakterizovaly její druhou verzi. Tu předchozí ztělesnil Charles de Gaulle sázející na národní stát a jeho zájmy – i proto vetoval vstup Británie do společenství a smlouvu s Adenauerovým Německem pojal v tomto duchu.

Giscard se opíral o sociálně-liberální milieu a spolupráci s kancléřem Helmutem Schmidtem. Oproti dnešku to bylo prostředí nebyrokratické a otevřené (jako evropský komisař působil i slavný liberál Ralf Dahrendorf). Giscard jako lídr Francie dokázal být akční i racionální. Když za své vlády zažil dvě ropné krize, posílil výstavbu jaderné energetiky, z čehož Francie těží dodnes – má nižší emise na hlavu i levnější elektřinu než Německo. Jeho postup v evropské integraci ale naznačil pozdější plusy i minusy, se kterými se EU musí potýkat.

Zavedl pravidelné schůzky lídrů. Posílil pravomoci Evropského parlamentu – od roku 1979 je volen přímo. Ve spolupráci s Helmutem Schmidtem prosadil vznik evropské převodní měny (ECU), z níž vzešlo euro. Tímto směrem pokračoval i v prezidentském důchodu. Roku 2001 se stal předsedou Evropského konventu a předložil návrh evropské ústavy. Pak narazil, když návrh Francouzi a Nizozemci odmítli v referendu. Nicméně tyto limity se daly obejít – už bez jeho účasti – cestou Lisabonské smlouvy.

Giscardovu „evropskou cestu“ můžeme ilustrovat na vztahu k Británii. Právě Giscard patřil k Francouzům, kteří Brity ve společenství chtěli. Ale pak sám přispěl k tomu, že EU získala takovou podobu, která Brity zase vypudila.

LN, 4.12.2020