GLOSA: EU a cena z Osla
Udělení Nobelovy ceny míru Evropské unii bylo zajisté překvapivé. Dělat si z toho legraci ovšem netřeba. Ani se nad tím pohoršovat.
Ocenění udělili Norové, kteří sami v EU nejsou. Není to tedy nic ve stylu, že by snad chtěli dát "metál" sami sobě.
Za sebe mohu říci: ačkoli jsem něco takového nečekal, anebo spíše právě proto, rozhodnutí Norského Nobelova výboru (NNC) mě přimělo zamyslet se nad celou věcí. Dospěl jsem k názoru, že "něco na tom je".
Vlastně NNC vyjádřil to, co si myslím i já – a často to dávám při debatách k lepšímu. Totiž, že vůbec nežijeme ve špatné době, neboť v naší části světa, míněna Evropa bez Balkánu, je už více než šedesát let mír.
Zní to banálně, ale je to tak.
Považme, co prožili lidé, kteří se narodili v roce 1900. Ve čtrnácti letech světovou válku. Pak dvacet let míru, který vystřídala válka ještě delší a ještě děsivější. I kdyby nic dalšího, na jeden lidský život toho bylo až až.
My, kdo jsme se narodili po roce 1945 v Československu, máme za sebou okupaci ze srpna 1968. Ta ale měla do skutečné války přece jenom daleko. Na západ od našich hranic na tom byli a jsou ještě lépe. Panuje tam mír, desetiletí trvající mír.
Pro dnešní mladou generaci něco zcela samozřejmého.
Představa, že by se dnes pustilo Německo do války s Francií, Polsko s Rakouskem, Británie se Španělskem nebo Slovensko a Maďarskem patří do říše snů. Stejně jako celoevropská válka podobná počátkům té z devětatřicátého.
Zásluhu na tom má, třebaže nikoli výlučně, poválečné politické uspořádání na západě Evropy. A tedy, poněkud zjednodušeně, Evropská unie. NNC při svém rozhodování jistě neměl na mysli některé problematické "bruselské" jednotlivosti či trendy hodné kritiky, nýbrž EU chápanou v širším kontextu vývoje na kontinentu po roce 1945.
Takto viděno, není těžké porozumět rozhodnutí, které bylo 12. října v Oslu oznámeno. Vlastně se s ním dá při troše dobré vůle i sympatizovat.
