Má laureát Karlovy ceny kvality evropského císaře?

Francouzský prezident Macron má za sebou rok v úřadě. V jeho myšlenkách by se našlo leccos společného s Napoleonem či de Gaullem, což není míněno posměšně. Po odchodu Británie bude Francie jedinou jadernou mocností v EU. Emmanuel Macron působí jako její jediný lídr, který si – ač ho kritizuje – rozumí s Donaldem Trumpem. Asi jako si rozumí hesla „Amerika především“ a „Francie především“. Nyní dostal Cenu Karla Velikého a k tomu laudatio od Angely Merkelové. Takže se rýsuje otázka: má Macron kvality politika, který je schopen ovlivnit celý unijní kontinent?

Macron má takové ambice. A ozývá-li se jeho kritika z Německa, připomeňme, že právě na spolupráci s Německem Macron spoléhá. Neuspěje-li, vina padne i na nevstřícné Německo. Právě proto se ozývají i výstrahy z Francie. A sice v tom duchu, že Macron se může stát evropským Obamou. Že sklízí potlesk za projevy a získal prestižní cenu (Obama Nobelovu, Macron Karlovu) dříve, než něco reálného stačil vykonat, což mu nakonec vynese vlnu zklamání.

Macron stojí před kvadraturou kruhu. Merkelová naříká, že USA už prý nebudou bránit Evropu, že ta se musí o sebe postarat sama a k tomu je nutná společná zahraniční politika. Ale může mít zcela společnou politiku země posedlá pacifismem, která objednává pro bundeswehr těhotenské maskáče, a nukleární mocnost, která objednává další jadernou ponorku?

Rozdíly ukazuje Blízký východ. Německo trvá na dohodě s Íránem, kterou odmítl Trump, kdežto Macron ji chce alespoň změnit (rozšířit o rakety). Hlavní potíž označil Jacques Schuster, šéfkomentátor listu Die Welt, za humanistické donkichotství bez jediné reálné myšlenky: „Evropa, tento hospodářský obr, politický trpaslík, vojenský červ, nepodnikla nic proti hlavní hrozbě – proti tomu, že Teherán postupně přebírá moc v Sýrii a Libanonu.“ Pokud si to vše Macron uvědomuje, zaslouží si přízvisko Emmanuel Veliký. Otázka zní, zda je tak mocný, aby z toho vyvodil nějaké závěry.

LN, 12.5.2018