Úspěch v Ramádí nezakryje problémy v Evropě

Dostává Islámský stát na frak? Zdá se, že ano. Rusové tvrdě bombardují islamisty v Sýrii (ať už patří k IS, či k protiasadovské opozici). V Iráku vládní síly vytlačují IS z města Ramádí. A íránský prezident Rúhání vyzval k tažení proti IS celý muslimský svět. Jsou to důležité momenty, ale v širším kontextu není jejich výpovědní hodnota absolutní. Spíše se tu dále prosazují sféry mocenského vlivu.

Za prvé. Vyzve-li představitel Íránu „celý muslimský svět“, tak trochu to připomíná Evropu ve 14. století. Vyzval-li k něčemu zásadnímu papež, hned následovala otázka: A který? Ten v Římě, či ten v Avignonu? Islám nemá centrální autoritu dodnes a Írán hovoří jen za šíity. Důležitější problém je, proč k témuž nevyzývá Turecko či Saúdská Arábie.

Za druhé. V Afghánistánu spolu bojují milice IS a Talibanu. V sobotu si navzájem uřízly osm hlav. A teď si zkuste poctivě odpovědět: Komu z nich fandíte? Přijde vám uklidňující, že mírová jednání s Tálibánem podporuje jaderný Pákistán?

Za třetí. Hodnotit územní a vojenské zisky či ztráty IS je problematické. Navzdory svému názvu to není stát se všemi atributy, k jakým patří třeba hranice. V této válce si nemůžeme vyvěsit mapu a zakreslovat do ní vývoj průběhu fronty či postupně dobývaných měst, jak se to u nás dělalo například v letech 1944–1945. Džihádismus není stát, ale cosi jako stav ducha. A ten není možné vojensky porazit dobytím té či oné základny, města či důležité komunikace.

Úhrnem. Ačkoliv islám nemá pozemskou centrální autoritu, většina muslimských zemí se shodne na boji proti IS. Ale zradikalizovaní muslimové z Evropy stejně odcházejí bojovat na stranu IS. Tohle – a ne bombardování – je klíčový problém Západu v této válce.

LN, 28.12.2015