Stát posiluje cenzuru na Východě i na Západě

Rusko a Čína se s oblibou používají jako referenční plochy Západu: to, co se děje v Rusku a Číně, se bere jako odstrašující příklady autoritářství i úplné kontroly obyvatel. Jako ukázky toho, čemu se smějeme jako bizaru nebo se toho bojíme jako hrozby, ale vždy si říkáme, že na Západě se to stát nemůže. Jenže digitální éra vytěsňuje ideologie a sází na řízení společnosti skrze algoritmy a firmy. A tady se rozdíly mezi Západem a Ruskem nebo Čínou smazávají.

Rusko přijalo novelu zákona proti šíření falešných zpráv (fake news). Zdejší reakce na webu vyznívají podle očekávání: „A to jako teď vypnou Aeronet?“ Jistě, dezinformační tradice v Rusku sahá od carských dob („Protokoly sionských mudrců“) po dnešek. Ale teď se falešné zprávy definují rozporně i na Západě: pro jedny jsou to dezinformace webů, pro jiné dezinformace samotných vlád a je podporujících médií – třeba bagatelizování rizik masové migrace.

Ruský zákon proti šíření falešných zpráv, jak ho představují agentury, se principiálně neliší od rok starého „zmocňovacího zákona pro sítě“ v Německu. V obou případech se stát staví do role cenzora a přenáší odpovědnost na poskytovatele služeb (webové platformy). V obou případech stát nedokáže přesně rozlišit mezi cílenou dezinformací a výraznou interpretací faktů (to samozřejmě nedokáže žádný stát). A v obou případech míří vše k tomu, že roli primárního aktivního cenzora – už předem, pro jistotu – přebírají poskytovatelé včetně obřích firem typu Facebooku. Tyto firmy, ne stát, pak buzerují občany.

Rusko si uchovává neblahá specifika, která popsal už Karel Havlíček Borovský. Můžete se vsadit, že na Aeronet nový zákon nesáhne. Ale to nic nemění na faktu, že čím víc informace zdivočují, tím víc se státy ujímají rolí cenzorů, což platí na Východě i na Západě. Tu hlavní hrozbu nyní shrnul britský historik Niall Ferguson: „Jímá mě hrůza při představě, co se stane, až umělá inteligence pokročí natolik, že skutečné a falešné informace už nebude možné odlišit.“

LN, 8.3.2019