Týká se členství Turecka v Evropské unii. Ještě před pár dny jsem neměl na tuto záležitost vyhraněný názor. Zvažoval jsem mnohá pro i proti, se zájmem jsem bral na vědomí argumenty obou táborů i vyjádření politiků.

Mimo jiné jsem byl toho mínění, že když mohla být do Unie přijata řecká část Kypru, kterýžto ostrov se odjakživa nacházel na zeměpisném seznamu zemí asijských, nikoli evropských, tak proč ne Turecko, které alespoň částí svého teritoria na evropském kontinentu leží.

Když se před časem v Davosu nepěkně pustil turecký premiér do izraelského prezidenta, řekl jsem si: „A ja jaj.“ Jazýček se po tomto poškorpení do té doby korektních spojenců na Blízkém východě vychýlil směrem k NE, ale ještě pořád mělo Turecko v mých očích šanci.

Definitivně ji ztratilo, když šéf ankarské vlády minulý týden (první červnový 2010) veřejně prohlásil, že Hamas není teroristická organizace.

Ať už si myslíme o EU cokoli – a já osobně vnímám tzv. společnou zahraniční politiku za jeden z největších problémů tohoto uskupení -, považuji za nepřijatelné, aby země, jejíž po prezidentovi druhý nejvyšší představitel zastává zmíněný názor, mohla být členskou zemí civilizovaného společenství evropských národů.

Je mi to líto, ale má-li premiér Recep T. Erdogan takovýto úsudek, pak si zřejmě bude lépe rozumět s s íránským prezidentem Ahmadínežádem.

V takovém případě nezbývá než říci: Díky, pane premiére. Už mám jasno.

(A to jsem uvažoval o cestě do Turecka, abych získal pro své vnitřní rozhodování informace z první ruky. Ale jak říká Rudolf II. ústy Jana Wericha: To, co třeba, netřeba.)

Stejskal.estranky.cz