Teroristický útok v Nice, spolu s obdobnými teroristickými činy za posledního roku a půl jinde ve Francii, opět obnažil několik stále zřetelnějších pravd.

Atentát v Nice provedl Francouz tuniského původu. Útoky na redakci Charlie Hebdo či hudební klub Bataclan provedli francouzští občané hlásící se k radikálnímu islámu. Všichni atentátníci se narodili ve Francii a jsou příslušníky druhé či třetí generace těch, kteří sem přišli hledat své štěstí. Zdejší společnost za svou nepřijali, nenávidí ji a mstí se jí. Proč?

Kromě osobních motivů, nezbytných ke spáchání takových zločinů, se ukazuje, že dvě tak kulturně, sociálně a nábožensky rozdílné civilizace – evropská a arabská – sice vedle sebe mohou žít a existovat, jejich plodné prorůstání a vytváření „nové“ civilizační entity je však vyloučeno. K žádné přirozené asimilaci nedochází. Uvnitř evropské civilizace se vytváří paralelní svět založený na odlišném hodnotovém rámci, jehož cizorodou existenci si západní civilizace prozatím odmítá přiznat, neboť ji sama svou doktrínou multikulturalismu vytvořila.

Jeden ze zahraničních komentátorů se udiveně ptal, proč k atentátům tohoto typu dochází právě ve Francii a Belgii a ne jinde v Evropě. Na tom ale není nic divného, obě země jsou jistou formou „laboratoře“, do které mohou okolní evropské státy nahlížet a hledat poučení, jak i u nich může za pár let situace vypadat, nepostaví-li se rozhodně proti současné migrační vlně. Francie i Belgie mají zkušenost s masovou migrací podstatně déle, než zbytek Evropy. To, co se děje tam, se bude dít i jinde.