Desítky, stovky raket zacílených na území souseda. Na tak masivní útoky by musel reagovat každý stát. Varianta nedělat nic by nebyla variantou, ale kapitulací před terorismem.

Právě to mnozí po Izraeli požadují. Není falešnějšího, absurdnějšího postoje. Rakety vystřelené z Pásma Gazy jako by neexistovaly. Nesrovnatelně větší pozornost je v politicko-korektních médiích věnována obětem na území agresora, k nimž došlo při odvetných operacích napadené strany. Utrpení, fyzické i psychické, konkrétních lidí žijících v zemi, kam střely dopadají, zajímá málokoho.

Ve středu (14/11) Izrael zasáhl. Více než úspěšně, k čemuž ti, kdo to myslí s bojem proti terorismu vážně, musí jeho armádě blahopřát. Náčelník vojenského křídla teroristů byl zlikvidován. Nic jiného nemohl čekat – nic jiného si nezasloužil.

Při této operaci nejenže byl Blízký východ zbaven jednoho zločince. Izraelská armáda navíc destruovala dvě desítky podzemních odpalovacích zařízení patřících Hamasu a Islámskému džihádu. Odtud bylo možné vystřelit rakety typu Fajr-5 íránského původu; podle dostupných TTD jsou schopné doletět až do Tel Avivu.

Komu středeční zásah není po chuti, měl by říci, jak jinak se má Izrael bránit. Snad ne výzvami na adresu teroristů, aby byli od té dobroty a přestali izraelské civilisty a jejich majetek raketami ohrožovat.

Kdo má morální problém s eliminací Ahmada Džabarího, musí mít stejný problém s likvidací bin Ládina – a také s atentátem na Heydricha. Všichni byli zbaveni života podle téhož "vyššího principu".