Pro EU jako hospodářský a politický celek a pro celý integrační projekt by odchod Spojeného království znamenal citelnou ránu. Unie by přišla o více než 64 milionů obyvatel (cca 12,7 % EU), druhý ekonomicky nejsilnější členský stát (cca 16 % HDP EU) a jeho konkurenceschopný průmysl a služby, o světové finanční centrum a také o silnou, akceschopnou britskou armádu.

Byl by to zásah pro všechny, kteří sní o Unii jako o světové velmoci a – v duchu někdejší Lisabonské strategie – „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější“ ekonomice světa.

Navíc by došlo k „nebezpečnému“ precedentu – členská základna se zatím měnila vždy jen vzestupným směrem, což bývá předkládáno jako důkaz úspěchu integrace a zároveň jako potvrzení dějinné zákonitosti, podle níž Unii lze jen rozšiřovat a prohlubovat, a nikdy naopak. Ze všech těchto důvodů se zdá být za hranou představivosti, že by něco takového jako „brexit“ mohlo být britským občanům evropskými elitami vůbec dovoleno.

Na druhou stranu evropští centralisté bez Británie na palubě by měli v nové zúžené Unii snazší život. Dominance Německa a Francie a levicového pohledu na svět by byla ještě výraznější, hlas menších členských států ještě slabší, zdravého rozumu a kritického přístupu by ubylo, těžkopádný „evropský sociální model“ by mohl být nadále zabetonováván v unijní regulaci a získávat tak čím dál větší odolnost vůči demokratickým volbám v členských státech. Model vícerychlostní integrace, jehož je Británie nejviditelnějším výčnělkem, by byl patrně postupně potlačen ve prospěch uniformity podle tvrdého jádra.

Nejmenší obavy bych měl o samotnou Británii a dopady vystoupení na její hospodářství. Bylo by v zájmu Britů i zbytkové EU zajistit v nově vzniklých podmínkách nenarušenou kontinuitu volného obchodu.

právník a publicista