Obrazy americké společností se rozcházejí

Některé státy již neprovádějí sčítání lidu každých deset let. Mají tak dobrou průběžnou evidenci obyvatel, která jim skýtá věrný obraz populačních poměrů, že si tu monstrakci mohou ušetřit. Nešlo by to i v politice? Kdyby existoval průběžný a věrný obraz názorového stavu společnosti, leckdo by řekl, že nákladné monstrakce typu voleb by se daly ušetřit. Jenže teď vidíme, že nedaly. To je první jasný výsledek hlasování Američanů.

Hlasování ukázalo dva velmi odlišné obrazy stavu společnosti. Za prvé obraz, který vytvářeli slovutní politologové, vedoucí média i agentury pro výzkum mínění – ten sugeroval „modrou vlnu“, jasné vítězství Bidena a posílení demokratů v Kongresu. A pak obraz tvořený sčítáním skutečných hlasů – spíše situace remízy, kdy ani po dvou dnech nebyl definitivně znám vítěz, a v Kongresu de facto uchování poměrů.

Jak to, že země, kde se na volby a kampaň vydávají miliardy dolarů, nemá k dispozici takový obraz společnosti, kterému by odpovídalo vyznění voleb? Je to kruciální otázka, ať už by se stal prezidentem kdokoli. Je to kruciální otázka pro většinu západního světa, Amerika ji jen ostře nasvítila. Mluví se o fenoménu „stydlivého voliče“, o běžných lidech, kteří se cítí vystaveni takovému společenskému tlaku, že svou skutečnou volební preferenci (rozuměj: hlas pro Trumpa) zamlčí i před průzkumníky. Už tady se obraz deformuje.

Připomíná to Německo po roce 2015, kdy hlasy kritické k otevření hranic byly cejchovány na pravicově populistické (rozuměj: téměř zločinné). Na 58 procent Němců přiznalo, že si dává pozor na to, co říká. A Renate Köcherová, šéfka demoskopického ústavu v Allensbachu, do novin napsala, že je tím znepokojena. Jistě, progresivistické kruhy Západu si mohou nasazovat brýle morálky, diverzity či snění, ale pak nedostanou věrný obraz společnosti, a bojí se volebních výsledků, ba i samotných voleb. Jak říkají Anglosasové