Francie ukázala, že umělec může být věru národní

Žijeme v době, kdy političtí agenti s teplou vodou nabízejí, že vrátí normální svět. Starý dobrý svět, kde černá znamenala černou a bílá bílou, svět bez třeštivých ideologií, nových svazáků, jakobínů či kádrováků. Ta myšlenka má svou přitažlivost, nostalgiky i voliče. Ale upřímně: ti, kteří ji politicky prodávají, působí až příliš často jako hlasatelé dutého patosu, prázdných slibů, ba hysterie.

Jestli obraz normálního světa rezonoval v autentické, přirozené, nepatetické podobě, bylo to na veřejném rozloučení s Jeanem-Paulem Belmondem. Kdo to viděl v televizi, neprohloupil, a kdo ne, snadno si záznam dohledá na webu. Jestli něco Francie umí a je v něčem inspirativní, pak v tomto. Ano, kdo hledal patos, měl ho tam. Francie se loučila se svým národním hercem. Lze to říci, aniž se člověk zarazí – na rozdíl od národního umělce v českém kontextu. Loučila se s ním v Invalidovně, tedy tam, kde je pohřben Napoleon a kde se před dvěma lety loučila s bývalým prezidentem Chiracem. Bylo to s plnou parádou, s vojenskými poctami, s projevem prezidenta, se zástupy veřejnosti, covidu navzdory. A přece to působilo upřímně a lidsky.

Člověk se neubránil jistému pocitu. V době, která je stále neurotičtější, která vyzdvihuje stále nové strachy, která kácí sochy, přejmenovává ulice, činí z pohlavní identity otázku volby, leč zároveň rozjíždí „kulturu rušení“ nepatřičných názorů, která nutí lidi se navzájem podezřívat, ba udávat, působil státní pohřeb herce Belmonda jako balzám. Jako závan normálního světa, o který Francie dbá.

Z Francouzů je snadné si utahovat, z jejich „umění žít“ či „žabožroutství“. Jde-li však do tuhého, hájí si své. Když anglosaský svět šílel z MeToo!, Catherine Deneuvová to veřejně odmítla. Prezident Macron odmítl vliv jejich pokrokářů na univerzitách. Francie se nestydí za své vojáky. A ti se nestydí se rozloučit s hercem, který je pro zemi skutečně národní. To vše připomnělo loučení s Belmondem.

LN, 11.9.2021