Spor se nevedl jen o posun hranic NATO, ale o to, ke kterému mocenskému systému se připojí potenciál Ukrajiny.

Bezprostřední odpovědnost za napadení Ukrajiny nese Rusko. Bylo to ruské vedení, které se rozhodlo použít vojenskou sílu. Toto konstatování však samo nevysvětluje, proč válka vznikla a proč se jejím hlavním předmětem stala právě Ukrajina. Základním geopolitickým sporem nebyla pouhá existence nezávislého ukrajinského státu, ale jeho vojenské zařazení: zda Ukrajina zůstane samostatnou zemí mezi Ruskem a NATO, nebo zda se její území, armáda, obyvatelstvo, průmysl a strategická poloha stanou součástí jednoho z obou mocenských systémů.

Ukrajina není jen nárazníkové území, přes které se mohou přibližovat ruské nebo západní vojenské základny. Je sama významným mocenským činitelem. Má rozsáhlé území, početnou populaci, přírodní zdroje, přístup k Černému moři, průmyslovou tradici a vlastní vojenské kapacity. Dnešní západní argumentace správně upozorňuje, že případné ruské ovládnutí Ukrajiny by neznamenalo pouze posun ruských hranic směrem k Polsku. K ruskému potenciálu by se připojily také ukrajinské zdroje, obyvatelstvo, průmysl a vojenská síla.

Stejná úvaha však musí platit i opačně. Začlenění Ukrajiny do NATO by neznamenalo pouze přiblížení západní vojenské infrastruktury k Rusku. K potenciálu NATO by se připojila samotná Ukrajina. Jestliže by její spojení s Ruskem zásadně měnilo evropskou rovnováhu sil, musí ji obdobně měnit také její spojení se Západem. Právě tato druhá polovina mocenské rovnice v západní debatě zpravidla chybí.

Před tímto konfliktem varoval americký velvyslanec v Moskvě William Burns již v únoru 2008. Ve své důvěrné zprávě nazvané Nyet Means Nyet: Russia’s NATO Enlargement Redlines upozornil Washington, že členství Ukrajiny v NATO představuje pro Rusko mimořádně citlivou červenou linii. Podle Burnse nešlo pouze o osobní postoj Vladimira Putina, ale o stanovisko široce sdílené ruskými politickými elitami. Spor mohl rozdělit samotnou Ukrajinu, vyvolat násilí či občanský konflikt a postavit Rusko před rozhodnutí, zda vojensky zasáhnout. Burns tedy nevaroval před obecnou a nevyhnutelnou ruskou válkou proti Ukrajině. Popsal konkrétní příčinný mechanismus: pokus přivést Ukrajinu do NATO může vyvolat její vnitřní destabilizaci a ruskou vojenskou reakci.

Pouhé dva měsíce nato prohlásilo NATO na summitu v Bukurešti, že se Ukrajina a Gruzie stanou členy aliance. Ukrajina sice nedostala Akční plán členství ani časový harmonogram, budoucí členství však bylo výslovně označeno za společný cíl NATO. Aliance tedy učinila právě ten politický krok, před jehož následky byl Washington varován.

Francie a Německo okamžité udělení Akčního plánu zablokovaly. Jejich odpor nebývá správné vykládat jako pouhou nerozhodnost nebo nadměrnou ohleduplnost k Moskvě. Paříž a Berlín se obávaly, že přímá cesta Ukrajiny do NATO může vyvolat ruskou vojenskou reakci, a nebyly připraveny převzít závazek, který by je mohl zatáhnout do války. Angela Merkelová později uvedla, že i samotný bukurešťský příslib působil na Putina jako bojové heslo. Její odpor nevycházel z přesvědčení, že válka nehrozí, ale právě z pochybnosti, zda by členské státy byly skutečně připraveny Ukrajinu proti Rusku bránit.

Výsledkem nebylo bezpečné řešení, ale nejnebezpečnější možný mezistav. Spojené státy získaly veřejný příslib budoucího rozšíření. Francie a Německo se vyhnuly okamžitému obrannému závazku. Rusku bylo oznámeno, že vojenské zařazení Ukrajiny má být jednou změněno, Ukrajina však nedostala ochranu skutečného členství. NATO tím nevstoupilo okamžitě do války, ale vědomě otevřelo geopolitický konflikt, o němž bylo předem upozorněno, že může ve válku přerůst.

Neutralita jako skutečná alternativa

Polská geopolitická tradice vychází z přesvědčení, že Rusko ovládající Ukrajinu, Bělorusko a Pobaltí by se svou mocí znovu přiblížilo ke střední Evropě a vytvořilo existenční problém pro Polsko. Tato úvaha však platí také v opačném směru. Začlenění Ukrajiny do americky vedeného vojenského systému by neposunulo pouze linii NATO na východ, ale připojilo by velký ukrajinský mocenský potenciál k Západu. Nejde tedy jen o symetrii vzdáleností, ale o symetrii moci.

Neutralita měla právě tuto hlubší funkci. Nezajišťovala pouze prostor bez cizích základen, ale bránila také tomu, aby jedna strana získala ukrajinskou sílu proti straně druhé. Ukrajinská Deklarace o státní svrchovanosti z roku 1990 vyhlásila úmysl stát se trvale neutrálním státem mimo vojenské bloky a dodržovat nejaderný status. Nešlo o navždy neměnný zákaz změny zahraniční politiky, ale neutralita byla součástí původní politické konstrukce ukrajinské samostatnosti.

Takové uspořádání neodevzdávalo Ukrajinu Rusku. Ukrajina nebyla ruským předpolím vůči střední Evropě, ale zároveň nebyla západním předpolím vůči Rusku. Její mocenský potenciál zůstával pod její vlastní kontrolou a nebyl připojen k žádnému ze soupeřících systémů.

Západní politika tuto možnost postupně opustila. Neusilovala už pouze o to, aby Rusko Ukrajinu neovládlo, ale také o její začlenění do vlastního strategického prostoru. Ukrajinské vlády a politické síly se na této změně aktivně podílely a měly pro ni vlastní důvody. To však nemění povahu výsledku. Přechod od neutrality k NATO nebyl jen potvrzením nezávislosti, ale změnou vojenské příslušnosti země a přesunem jejího potenciálu na jednu stranu mocenského konfliktu.

Bránit nezávislost Ukrajiny znamená zabránit jejímu ovládnutí Ruskem. Přijmout ji do NATO znamená něco jiného: spojit její vojenskou a strategickou sílu se západním systémem. První cíl je slučitelný s neutralitou. Druhý ji vylučuje.

Budapešťské memorandum

V tomto kontextu je třeba chápat také Budapešťské memorandum z roku 1994. Ukrajina se vzdala jaderných zbraní a Rusko, Spojené státy a Británie přijaly bezpečnostní ujištění spojená s jejím vstupem do režimu nešíření jaderných zbraní. Nešlo o obrannou garanci srovnatelnou s článkem 5 NATO. Signatáři se však zavázali respektovat ukrajinskou nezávislost, svrchovanost a existující hranice a zdržet se hrozby silou nebo použití síly proti její územní celistvosti či politické nezávislosti.

Smysl tohoto uspořádání nelze posuzovat jen jako soubor izolovaných právních vět. Bezpečnostní ujištění vzniklo v prostředí, v němž měly Rusko, Spojené státy a Británie současně respektovat nezávislou a nejadernou Ukrajinu. Tato konstrukce nemohla beze změny fungovat v situaci, kdy se jeden z poskytovatelů bezpečnostního ujištění stává protivníkem, proti němuž Ukrajina vstupuje do systému kolektivního vojenského odstrašování.

NATO je systémem odstrašování. Jeho věrohodnost spočívá v připravenosti použít společnou vojenskou sílu proti tomu, kdo napadne některého člena. Tvrzení, že jde o obrannou alianci, tento obsah neruší. Každá mocnost může svou přípravu na válku označit za obranu a hrozbu silou podmínit předchozím jednáním protivníka. Pokud by takové sebeoznačení stačilo, zákaz hrozby silou by byl prakticky vyprázdněn.

Příklon Ukrajiny k NATO proto nebyl neutrálním administrativním aktem bez důsledků pro původní bezpečnostní uspořádání. Znamenal, že stát spoléhající na ruské bezpečnostní ujištění se současně stává součástí vojenského systému odstrašujícího Rusko. To Rusku nedávalo právo Ukrajinu napadnout, měnilo to však funkční logiku memoranda. Stát nemůže dlouhodobě stavět svou bezpečnost na ujištění určité mocnosti a současně se připojovat k vojenské soustavě připravené tuto mocnost odstrašovat a v krajním případě proti ní bojovat.

Západ tak podporoval opuštění původního bezpečnostního modelu, ale neposkytl Ukrajině model nový. Rusko přestávalo být použitelnou součástí jejího bezpečnostního uspořádání, NATO se však nestalo skutečným garantem její obrany.

Brzezinského doktrína

Tento posun odpovídal geopolitické koncepci, kterou nejvýrazněji formuloval Zbigniew Brzezinski. Nebyl jediným autorem americké politiky a o rozšiřování NATO nerozhodoval sám. Dokázal však převést starší polskou strategickou tradici do jazyka americké globální politiky.

V knize Velká šachovnice označil Ukrajinu za geopolitický pivot. Její význam neodvozoval pouze z polohy, ale také z obyvatelstva, zdrojů a přístupu k Černému moři. Tvrdil, že bez Ukrajiny Rusko přestává být euroasijským impériem, zatímco její opětovné získání by mu poskytlo prostředky k obnovení velmocenského postavení.

Brzezinski tedy velmi dobře chápal, že Ukrajina není pouze území, ale mocenský násobitel. Její připojení k Rusku by zvyšovalo ruskou sílu; její připojení k západnímu vojenskému systému obdobně zvyšuje sílu Západu vůči Rusku. Pro Polsko představovalo odstranění ruské moci z prostoru Ukrajiny dlouhodobý bezpečnostní zájem. Pro Spojené státy bylo geopolitické oddělení Ukrajiny od Ruska prostředkem k omezení euroasijského konkurenta a rozšíření amerického vlivu.

Tato politika překročila pouhou podporu ukrajinské nezávislosti. Neutrální Ukrajina byla rovněž nezávislá a současně omezovala možnost návratu ruského impéria. Západní strategie však směřovala k jejímu připojení k vlastnímu strategickému systému.

Největší ironie spočívá v tom, že sám Brzezinski později nejnebezpečnější praktický důsledek své koncepce revidoval. Po krizi roku 2014 nadále podporoval ukrajinskou nezávislost, evropskou orientaci a schopnost země vojensky se bránit, ale prosazoval přibližně finský model: Ukrajina měla být svrchovaná a západně orientovaná, nikoli však členem NATO. Tím neodvolal svou podporu ukrajinské samostatnosti ani odpor k ruskému imperialismu. Přijal však symetrickou logiku, podle níž Ukrajina nemá být ruskou kolonií ani vojenskou součástí Západu proti Rusku.

Brzezinski svou původní doktrínu formálně neodvolal, revidoval však její nejnebezpečnější praktický závěr. Doktrína přesto svého autora přežila.

Slib, který NATO nechtělo splnit

Po Bukurešti se příslib členství změnil v otázku důvěryhodnosti aliance. Odvolat jej by znamenalo přiznat strategickou chybu nebo podle jeho zastánců uznat ruské právo veta. Splnit jej však znamenalo převzít závazek bránit Ukrajinu proti Rusku. NATO proto zachovávalo slib, který nebylo ochotno uskutečnit.

Západní stanovisko bylo formálně založeno na suverenitě Ukrajiny. Prakticky však znamenalo, že NATO trvá na možnosti připojit ukrajinský vojenský potenciál k vlastnímu systému, aniž by Rusko smělo tuto změnu považovat za otázku své bezpečnosti. Takový výklad je asymetrický. Západ považuje případné spojení ruské a ukrajinské moci za existenční nebezpečí pro Evropu, ale odmítá připustit, že spojení ukrajinské moci s NATO může obdobně změnit bezpečnostní situaci Ruska.

Neutralita tuto asymetrii řešila. Neodevzdávala Ukrajinu Rusku, ale zabraňovala tomu, aby její potenciál získala kterákoliv ze stran proti druhé.

Válka proto nehrozila stejně při každém možném postavení Ukrajiny. Burns varoval před ruskou intervencí právě v souvislosti s členstvím v NATO. Francie a Německo kvůli obavám z ruské reakce odmítly okamžitou cestu k členství. NATO přesto prohlásilo budoucí členství za svůj cíl.

Rusko nese odpovědnost za to, že se rozhodlo tuto změnu zastavit vojenskou invazí. NATO nese odpovědnost za to, že vědomě otevřelo konflikt o vojenské zařazení Ukrajiny, přestože jeho vlastní diplomaté předem varovali, že může vést k válce.

Západ neusiloval pouze o to, aby Ukrajinu neovládlo Rusko. Usiloval o její převedení do vlastního strategického prostoru, aniž byl ochoten převzít plnou odpovědnost za její obranu.

Brzezinski nakonec pochopil, že stabilní Ukrajina musí zůstat vojensky mimo oba bloky. Politika, kterou pomohl vytvořit, však jeho pozdní korekci nepřijala.

Doktrína přežila svého autora.

A Ukrajina zaplatila cenu za boj o svou vlastní sílu.