Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

To je snad příčina válku na Ukrajině. Když selhaly ostatní způsoby jak propojování EU - Rusko omezit, nezbylo nic jiného, než vytvářet podmínky pro vzniku konfliktu na Ukrajině. Ukrajinci jsou jen pěšci, kteří jsou obětováni tomu, aby spolupráce EU - Rusko nepokračovala.

Ukrajina je v tomto rámci mimořádně „vhodný“ prostor právě proto, že zde existuje vnitřní politická logika, která je kompatibilní s cílem zabránit hlubšímu propojení Evropy a Ruska. Pokud významná část elit vychází z předpokladu, že stát může dlouhodobě přežít jen skrze vymezování vůči Rusku, pak se tento postoj stává stabilním politickým programem – nikoli reakcí na jednu konkrétní situaci, ale trvalým orientačním principem.

To je klíčové. Není nutné takový konflikt „vytvářet zvenčí“, pokud existuje vnitřní struktura, která jej sama reprodukuje. V takovém případě stačí tuto orientaci podporovat nebo alespoň neoslabovat. Výsledkem je prostředí, ve kterém se vztah mezi Ruskem a Evropou nemůže posunout mimo logiku napětí, protože klíčový prostor mezi nimi funguje jako permanentní zóna konfliktu.

V tomto smyslu vaše formulace míří správným směrem: nejde o to, že by Ukrajina byla pouze pasivní „pěšec“, ale o to, že její vnitřní politická orientace a geopolitická poloha z ní dělají nástroj, který je pro tento typ strategie mimořádně efektivní. A právě tato kombinace – vnitřní motivace a vnější význam – z ní dělá klíčový prvek v zabránění hlubší spolupráce mezi Evropou a Ruskem.

V červenci 1979 přiměl Žid Brzezinski Cartera k podpisu málo známé směrnice o pomoci islámským fundamentalistům bojujícím proti prosovětskému režimu v Kábulu. Onoho dne Brzezinski s uspokojením předpověděl, že tento krok vyvolá sovětskou vojenskou intervenci. Jeho záměrem bylo totiž vtáhnout Sověty do jejich vlastního Vietnamu. Věděl o jejich obavách, aby z afghánského povstání nepřeskočila jiskra mezi 40 milionů muslimů v sovětských republikách střední Asie. Muslimské země sovětskou "agresi" v Afghanistánu odsoudily. Saúdská Arábie povstalcům poskytla peníze a z celého Středního východu do Afghánistánu putovaly tisíce mladých muslimů, aby se zapojili do džihádu proti sovětským bezvěrcům. Brzezinski se setkal s vůdci Pákistánu a Saúdské Arábie, aby s nimi dojednal finanční a vojenskou pomoc pro svaté bojovníky, které nejvíce pobuřovaly reformy prosovětské vlády, usilující o emancipaci a výchovu žen. Brzezinski opakovaně popřel jakékoliv výtky ohledně rozpoutání islámského fundamentalismu. Ten se později obrátil i proti Spojeným státům. Protože vaše věc je spravedlivá a Bůh je na vaší straně. Později prohlásil: Co je pro světové dějiny důležitější, Tálibán, anebo pád sovětského impéria? Rozdurdění muslimové, nebo osvobození střední Evropy a konec studené války? Podmínky pro vytvoření Islámského státu vznikly cílenou politikou USA dle Brzezinského doktríny, podporou islámských teroristických organizací a hnutí v Asii, Evropě, Africe. Brzezinský si velmi dobře uvědomil zrůdnost islámského fanatismu a rozhodl se dát jej v podobě teroristického hnutí Taliban do služeb zájmů USA proti SSSR v Afghánistánu. Podobně pokračují USA v dalších místech svých geopolitických zájmů dodnes (v Libyi, Syrii, zajímavou otočkou prošla politika USA v Egyptě). Toho SSA z láhve vypuštěného a sebevědomí znovunabytého džina již zpět do láhve nedostane nikdo.

Snažíte se vysvětlit afghánskou epizodu jako řetězec konkrétních záměrů a vin, ale tím míjí podstatnější rovinu: nejde primárně o to, co si Zbigniew Brzezinski „myslel“ nebo „chtěl“, ale o logiku rozhodování, kterou jeho kroky reprezentují.

Pokud tuto epizodu čteme analyticky, nikoli morálně nebo biograficky, pak se ukazuje obecnější mechanismus. Velmoc sleduje dlouhodobý cíl – v tomto případě oslabení konkurenčního centra moci v Eurasii – a k jeho dosažení využívá prostředky, které jsou v daném kontextu účinné, i když nesou vysoké vedlejší náklady. Afghánistán zde není výjimka ani „chyba“, ale modelový případ: lokální konflikt je využit k tomu, aby zatížil protivníka systémově, nikoli jen vojensky.

Z tohoto pohledu není rozhodující, zda byl islamistický radikalismus „záměrně vytvořen“. Podstatné je, že byl použit jako nástroj v situaci, kdy to krátkodobě zvyšovalo tlak na Sovětský svaz. Dlouhodobé důsledky – včetně pozdější destabilizace – byly buď podceněny, nebo vědomě akceptovány jako vedlejší efekt. To není výjimečné selhání, ale strukturální rys tohoto typu strategie.

Pokud tuto logiku důsledně rozvineme, dostaneme rámec, který přesahuje samotný Afghánistán. Nejde o jednotlivé konflikty, ale o práci s geopolitickými uzly: místy, kde lze relativně omezeným zásahem ovlivnit širší mocenské uspořádání. V 80. letech byl takovým uzlem Afghánistán ve vztahu k Sovětskému svazu. V pozdější fázi se obdobným uzlem stává prostor mezi Ruskem a Evropou.

V tomto smyslu taková interpretace dává smysl jako extrapolace: pokud je cílem zabránit vzniku silného euroasijského celku, pak je racionální udržovat takové uspořádání, které toto propojení dlouhodobě komplikuje. Ukrajina do této logiky zapadá nikoli proto, že by byla sama o sobě cílem, ale proto, že její postavení zásadně ovlivňuje možnost hlubšího propojení Ruska s Evropou.

Když nebude a je zakázáno spojení Evropa - Rusko, vytvoří se spojení Rusko - Čína. O tom se v tom traktátu nepíše.

A jsme u toho. Pro USA VELKÁ VÝHRA! A jak se tehdá Kissinger holedbal, že tuhle velkou hrozbu pro USA zažehnal.

Kdo je na tom byt nejvíc? No přece Evropa. Kdepak bude brát v suroviny pro svůj průmysl? I když její průmysl je v křečích způsobených green dealem, přece jenom stále suroviny potřebuje.

Spojení, úzká spolupráce s Ruskem by pro Evropu byla výhodná. Rusko je kulturně integrickou součástí Evropy, přivítalo by to. Evropa žádnou jinou dobrou variantu nemá. Jen Chaos. Vidíme v přímém přenosu.

Ta úvaha o „náhradním“ spojení Rusko–Čína vypadá logicky jen na první pohled. Ve skutečnosti naráží na podobný problém jako hypotetická „Eurasie“ – chybí podmínky pro skutečně hluboké sblížení.

Spolupráce Ruska a Číny existuje a může být pragmaticky silná, ale je strukturálně omezená. Nejde jen o ekonomiku nebo geopolitiku, ale o odlišný způsob uvažování, řízení a dlouhodobé strategické kultury. Tyto rozdíly nebrání dohodám, ale brání vzniku skutečně integrovaného bloku se sdíleným strategickým horizontem. Jinými slovy: Rusko–Čína může fungovat jako účelové partnerství, ale velmi obtížně jako stabilní celek.

Právě proto se Zbigniew Brzezinski soustředí na jiný scénář. Jediná kombinace, která by měla potenciál vytvořit skutečně silný a autonomní blok, je Evropa–Rusko. Tam se totiž doplňuje ekonomika, technologie i zdroje, a zároveň existuje určitá historická a kulturní kompatibilita, která – alespoň v principu – umožňuje hlubší integraci.

A tady vstupuje váš klíčový bod: aby takové sblížení nevzniklo, není nutné vytvářet globální aliance jinde. Stačí stabilně udržet prostor mezi Evropou a Ruskem v režimu napětí. V tomto smyslu hrají zásadní roli státy jako Ukrajina a Polsko, jejichž politická orientace je dlouhodobě definována vymezováním vůči Rusku. Tím se tento prostor strukturálně uzavírá.

Výsledek pak není „velká výhra“ v jednoduchém smyslu, ani nutně „chaos“, ale stabilní stav, ve kterém nevzniká jediná kombinace, která by mohla zásadně změnit mocenskou rovnováhu. A právě to je z hlediska této logiky rozhodující.

Když to řekl, byla jiná doba. Svět byl takový jakýsi normální.

"Brzezinski hodnotí vztah Evropy a Ruska. Evropa představuje vysoce rozvinutý ekonomický a technologický prostor. Rusko naopak disponuje zdroji, energií a strategickou hloubkou."

Musí se v hrobě obracet, kdy je stále méně pamětníků na dobu, kdy "Evropa představovala vysoce rozvinutý ekonomický a technologický prostor."

Tahle poznámka je zajímavá právě tím, že ji lze číst opačně, než jak je míněna.

Zbigniew Brzezinski nepopisoval Evropu jako „silnou“ proto, že by chtěl konstatovat její stav, ale proto, že právě kombinace silné Evropy a zdrojového Ruska představovala potenciálně nebezpečnou konfiguraci. Jeho úvaha nebyla o tom, co je, ale co by mohlo vzniknout.

Pokud dnes někdo říká, že Evropa už takovým prostorem není, pak to lze interpretovat i jinak: jako důsledek toho, že k tomuto propojení nedošlo. Evropa zůstala oddělená od zdrojového zázemí, zároveň je vystavena dlouhodobému napětí a její ekonomický model se tím dostává pod tlak.

V tomto smyslu není současný stav popřením jeho úvah, ale spíše jejich nepřímým potvrzením. Ne proto, že by někdo „řídil úpadek“, ale proto, že byla dlouhodobě udržena konfigurace, ve které nemůže vzniknout kombinace, kterou považoval za strategicky klíčovou.

Jinými slovy: pokud se neuskutečnila varianta, kterou považoval za potenciálně nebezpečnou, a zároveň vidíme oslabení jednoho z jejích předpokladů, je to spíše známka účinnosti té logiky než jejího selhání.

Bohužel Češi jsou političtí analfabeti a o Berzinském nic nevědí. Jinak by si uvědomili, že USA nejsou, nikdy nebyli a nikdy nebudou spojencem Evropy.

Malý stát spojence potřebuje. Nebo alespoň někoho, kdo má v něčem společný zájem. A když se rozhlédnete, my tu uprostřed Evropy na výběr moc nemáme.

Vítězství Brezinského doktríny na doktrínou Kissingera je hlavní příčinou války na Ukrajině.... Brezinskeho “doktrína” je zjednodušeně řečeno založena na zadržování Ruska, na zabránění spojení energií Ruska s technologií Evropy, které by se pak mohlo stát mocenskou protiváhou USA. Hlavním nástrojem k zacpaní tohoto špuntu je samozřejmě Ukrajina, ale v menší míře také Bělorusko a Polsko a vedlejším je oslabování pozic Ruska v jeho “pohraničí”...

Kissingerovo “doktrína” byla v tomto ohledu mnohem pragmatičtější, realističtější a pro Evropu bezpečnější. Cílem nebylo zadržování Ruska směrem k západu, ale naopak spolupráce, respektování i jeho pozice, vtažení do “západního” systému a zabránění spojení ruských surovin s čínskou technologií a produktivitou...

Brezinského doktrína se začala prosazovat již před mnoha lety, když USA odmítly přítomnost Ruska v NATO, začaly “obkličovat” Rusko a soustředily svou pozornost má Ukrajinu, kde organizovaly Majdan, prováděly společná cvičení NATO na jejím území, snažily se zřídit na Krymu vojenskou základnu a vytrvale a to minimálně od 2006 odmítaly jakékoliv jednání s Ruskem o bezpečnostním uspořádání, které se začalo měnit, když Británie, USA, Francie a Německo porušily svůj slib o tom, že na východ se NATO rozšiřovat nebude... k tomu se přidal boj USA proti nebezpečnému sbližování surovin z Ruska a technologii z Evropy a to zejména z Německa. Tim, že Německo s Ruskem financovalo NS, tak obešlo mocenskou pojistku nad ruskými energiemi pro EU, kterou držely, když se jim podařilo ovládnout Ukrajinu...a to samozřejmě USA nemohly připustit a když nefungovalo embargo proti NS, tak přistoupily k teroristickému útoku na toto zařízení, jak koneckonců krásně a podrobně popsal Seymour Hersch...

To je zjednodušené řečeno základ a příčina dnešního konfliktu...

To je zjednodušené řečeno sbírka ruských lží.

Jestli se vám stýská po "ruském pohraničí", tak mně ne.

Upřímně řečeno,jak jsem si přečetl ten souhrn Brzezinského knihy, připomíná mi to spíše onen argument z diskuze cimrmanologů - ́

"Podal jsem návrh a všichni byli proti.

Skutečně všichni? Ano, já sám první.

Jinak řečeno, i Brzezinsky sám dochází k závěru, že takové spojení je nemožné.

Stalo se nemožné už v roku 1917, když Rusové provedli bolševickou revoluci a vytvořili totalitní komunistický stát. Něco, čeho se Západ bál po celých 100 let předtím.

Takže z toho vzniklo trvalé nepřátelství, které se za těch víc jak 100 let utlumilo jen 2x. Poprvé za druhé svétové, jako společná koalice proti nacistickému Německu. A podruhé, na začátku 90tek, za kratičké éry Gorbačova.

Ovšem aby to snad nebylo někomu líto, za toho světového machra v globální politice se přece prohlašovala sama Evropská unie. A to by přece mělo stačit...

Vaše interpretace směšuje dvě odlišné roviny: historickou zkušenost nepřátelství a strategickou úvahu o tom, co je pro USA žádoucí. Právě v tomto bodě se od Zbigniewa Brzezinského odchylujete. Brzezinski totiž netvrdí, že spojenectví Evropy a Ruska je nemožné. Tvrdí něco podstatně odlišného: že je potenciálně možné, a právě proto představuje pro USA problém.

Jeho úvaha vychází z jednoduché, ale strukturálně silné premisy. Eurasie je hlavním geopolitickým prostorem a kombinace evropské ekonomické a technologické kapacity s ruskými zdroji a vojenským potenciálem by mohla vytvořit celek schopný fungovat nezávisle na Spojených státech. Z tohoto hlediska není hlavním rizikem ruská dominance nad Evropou, ale naopak scénář, v němž by k jejich sblížení došlo dobrovolně a bez amerického vlivu. To je přesně ten typ vývoje, který Brzezinski považuje za nutné aktivně omezovat.

Argument, že takové spojení bylo „znemožněno“ už rokem 1917, je v tomto rámci nepřesný. Bolševická revoluce sice vytvořila hluboké ideologické napětí, ale to nebylo trvalé ani strukturální. Samotný konec Sovětského svazu ukázal, že tento typ bariéry může zmizet. Právě v 90. letech se naopak objevila reálná možnost určitého sblížení mezi Ruskem a Evropou, což potvrzuje, že nejde o nemožnost, ale o proměnlivou politickou konfiguraci. Brzezinski tedy nepracuje s tezí „to nejde“, ale s tezí „to může nastat, a proto je třeba tomu věnovat strategickou pozornost“.

V tomto kontextu získává klíčovou roli Ukrajina. Její význam není primárně morální ani ideologický, ale strukturální. Bez Ukrajiny zůstává Rusko omezenou regionální mocností, zatímco její zapojení by mu umožnilo stát se jádrem širšího kontinentálního prostoru. Podpora ukrajinské samostatnosti a její orientace na Západ tak v Brzezinského logice slouží jako mechanismus, který brání propojení Evropy a Ruska do jednoho geopolitického celku. Jde o udržení určitého rozdělení prostoru.

To všechno je pěkné, ale nerespektuje základní překážku: Rusko, Čína, Japonsko a (západní) Evropa (o muslimském světě nemluvě) jsou různé, nekompatibilní civilizace (kultury). Mysleli jsme, že spolupráce, tzn. globalizace, svět sjednotí. Jsme svědky, že tomu tak není, že společný obchod funguje zdánlivě dobře, ale může být kdykoli zneužit jako zbraň proti civilizačnímu nepříteli.

Je sice fakt, že i svět se mění, ale kulturní hranice přetrvávají i dlouhá staletí. Navíc začíná hrozit, že se od Západu trhnou i samy USA. Další generace se mají na co "těšit".

Máte pravdu, že civilizační rozdíly jsou reálné a dlouhodobé. Ale podle mne je to jen část obrazu – a pokud se z toho udělá absolutní překážka, začne to zkreslovat realitu.

Rozdíly mezi civilizacemi nejsou binární „kompatibilní / nekompatibilní“. Jsou spíš škálou. A právě na této škále je zásadní rozdíl mezi jednotlivými regiony. Východní Asie je skutečně strukturálně odlišná – jiný způsob uvažování, řízení i vztahu mezi jednotlivcem a celkem. Tam je hluboká integrace se Západem velmi obtížná.

Rusko ale podle mne do této kategorie nepatří. Navzdory konfliktům je historicky i kulturně součástí evropského prostoru – sdílí základní civilizační rámec, i když v jiné variantě. To neznamená, že je spolupráce snadná, ale znamená to, že není principiálně vyloučená.

Zbytek světa je někde mezi. Latinská Amerika je například relativně kompatibilní se Západem, často více než Blízký východ. Tam už rozdíly zasahují hlouběji do samotného fungování společnosti. Afrika je ještě složitější případ, kde nejde ani tak o „jinou civilizaci“, jako spíše o fragmentaci a slabou institucionální kontinuitu.

Klíčové je ale něco jiného: i kdybychom přijali, že rozdíly existují, samy o sobě nevysvětlují, proč některé vztahy zůstávají trvale v režimu napětí. Kulturní rozdíl může spolupráci komplikovat, ale nevylučuje ji. To, co ji skutečně blokuje, je kombinace těchto rozdílů s bezpečnostní logikou – tedy s tím, že se jednotlivé strany vnímají jako potenciální hrozba.

Kulturní hranice jsou reálné, ale samy o sobě nestačí k vysvětlení současného stavu. Pokud by byly jediným faktorem, některé formy hlubší spolupráce by byly možné. To, že nevznikají, je podle mne důsledek širšího uspořádání, nikoli jen „nekompatibility civilizací“.

I proto dostali Němci po prstech, když chtěli propojit svoji ekonomiku s Ruskou. A dobře věděli proč. Měli šanci za 2. světové války. Ovšem vzali to za špatný konec, což je pro ně typické. Poláci sní svůj veliký sen, ale popravdě národ, který se praskáním podílel na likvidaci Židů za 2. světové války nemá nárok. Dokonce ještě po válce dělal na ně pogromy ...

Ta argumentace míchá historické resentimenty s dnešní geopolitikou a tím ztrácí přesnost. Podstatné je něco jiného: hlavní motivací Polska není „morální nárok“, ale dlouhodobý strach ze scénáře, kdy se Německo a Rusko dohodnou přes jeho hlavu. To je historická zkušenost, která strukturálně formuje jeho politiku dodnes.

V tomto smyslu je Polsko jedním z klíčových aktérů, kteří brání hlubšímu propojení Evropy a Ruska – ne proto, že by „někdo dostával po prstech“, ale proto, že takové propojení vnímá jako existenční riziko.

Moje úvaha o jakémsi „Molotov–Ribbentrop–Piłsudski“ modelu je pokusem ten problém otočit: místo situace, kdy je Polsko objektem dohody, by se stalo jejím účastníkem. Jenže právě tady se ukazuje limit celé konstrukce. Logika těchto paktů stojí na tom, že někdo třetí je obejit. Jakmile by měl být zahrnut, přestává to fungovat jako nástroj stabilizace.

Polský strach není náhodný ani přehnaný. Je to stabilní prvek systému. A právě proto funguje jako jeden z hlavních mechanismů, který dlouhodobě blokuje možnost hlubšího sblížení Německa (resp. Evropy) a Ruska.

Proč tomu říkáte Eurasie. když je tam z Ásie jen Rusko?

Je to článek o myšlenkách a terminologii Brzezinského. Nikoliv mé vlastní myšlenky.