Je smutnou pravdou, že ve válce Izraele proti Hamásu v Gaze je židovský stát vystaven dvojímu metru a nenávistné zaujatosti. Během této války je stále jasnější, že arabské země, které se hlásí k tomu, že jim údajně záleží na životech tzv. Palestinců, nedělají dost pro to, aby situaci jakkoliv pomohly.

Přestože Egypt má s Gazou skutečnou fyzickou hranici a v Jordánsku žije podle některých statistik až 70 % tzv. Palestinců, obě země se téměř nesnaží humanitární problém řešit. Egypt v reakci tíživou situaci v Gaze staví podél hranice s ní rozsáhlou betonovou zeď, která má tamějším palestinským Arabům zabránit v odchodu. Katar mezitím nadále hostí vedoucí předáky Hamásu v luxusních hotelech, zatímco civilisté v Gaze strádají.

Svět však tyto země nekritizuje ani po nich nic nepožaduje, ačkoli Spojené státy americké každoročně poskytují Jordánsku a Egyptu pomoc ve výši miliardy dolarů.

Pak je tu Západ, který si cení svobody, demokracie, lidských práv, práv LGBTQI atd. Po teroristickém útoku Hamásu ze dne 7. října 2023 se mnoho zemí správně postavilo na stranu Izraele - spřízněné demokracie, která vyznává stejné hodnoty jako ony. Francie dokonce navrhla, aby svět vytvořil koalici, podobně jako to udělal při porážce ISIS. O šest měsíců později však po takové koalici není ani stopy a Francie ztratila odvahu a připojila se k výzvám k okamžitému příměří, které by ponechalo Hamás u moci.

Francie se spolu s mnoha západními zeměmi, včetně Austrálie, aktivně snaží zabránit Izraeli v porážce Hamásu a soustředí se výhradně na osud gazanských civilistů, kteří trpí válkou, kterou rozpoutali jejich vůdci. Ponechání Hamásu u moci by bylo výzvou k budoucím útokům ze 7. října 2023, které vedoucí představitelé Hamásu slíbili provést, a ztížilo by propuštění izraelských rukojmích, kteří jsou v Gaze stále drženi v zajetí.

Je tedy třeba si položit otázku, co by tyto země dělaly, kdyby na ně zaútočily desítky brutálních eskader smrti, zahrnujících tisíce teroristů, kteří by páchali masové vraždy, mučení a znásilňování ve 22 civilních městech?

Odpověď je jasná. Když byly USA dne 11. září 2001 napadeny, svět pochopil, že v sázce je základní mezinárodní svoboda, bezpečnost a prosperita. Rada bezpečnosti OSN dokonce hned následující den přijala rezoluci č. 1368, která „děsivé teroristické útoky“ jednomyslně odsoudila.

USA, NATO a svobodný svět brzy zahájily válku proti terorismu. Americkou prioritou číslo jedna bylo odstranit teroristy a nikdo nezpochybňoval její správnost ani účel. A rozhodně nepožadovali příměří dříve, než bude odstraněna hrozba pro americké civilisty.

Totéž se stalo ve válce proti ISIS, která způsobila obrovské škody a ztráty na životech civilistů. Opět bylo pochopeno, že jde o nevyhnutelnou součást válečné tragédie.

Nebyly vzneseny žádné požadavky na vyjednávání s ISIS, Talibanem nebo Al-Káidou, a to z důvodu všeobecného poznání, že s teroristickými skupinami nebo teroristickými režimy nelze vyjednávat.

Izrael bojuje s podobným zlem - ne se zlem vzdáleným tisíce kilometrů, ale se zlem vzdáleným pouhé stovky metrů, které přísahalo, že bude útoky ze 7. října opakovat znovu a znovu a znovu.

Tentokrát však svět nestojí na straně Izraele, ale naopak kritizuje každý jeho krok, a to navzdory jeho bezprecedentnímu úsilí ve snaze chránit civilisty, které Hamás využívá jako lidské štíty. Svět klade na Izrael měřítka, která nepožadovala po žádné jiné zemi.

Smrt nevinného člověka v konfliktu, ať už v Gaze nebo v Afghánistánu, je skutečně tragédií, ale je to strašlivý důsledek války, za kterou nesou odpovědnost výhradně agresoři, kteří ji začali, nikoli ti, kteří se brání.

Místo toho, aby se na Izrael uplatňovaly nesplnitelné požadavky, potřebuje svět realismus a odvahu. Utrpení a ničení v Gaze je sice smutné sledovat, ale pokud svět nepodpoří Izrael ve vítězství v této válce nyní, nevyhnutelně to později povede k dalším válkám a strádání, které se bude jen opakovat a prohlubovat.

Pokud budou tyto „dvojí standardy“ vůči Izraeli uplatňovány i nadále, pak by to teroristické armádě využívající lidské štíty masové vraždění prošlo. Jak může jakákoli svobodu milující demokracie tolerovat takový výsledek?