Dvěma milionům muslimských Arabů z Pásma Gazy se možná splní sen spatřit pařížskou Eiffelovku

14. července oslavili původní Francouzi státní svátek – pád Bastily. Je pro tento evropský národ příznačné, že oslavuje „osvobození“ v podstatě nechráněné věznice se sedmi vězni, z nichž čtyři byli padělatelé, dva duševně nemocní a jeden uvězněn kvůli incestu, jako začátek Velké francouzské revoluce (1789–1799). A dodáme-li, že dobyvatelé Bastily vůbec nepřišli osvobodit nespravedlivě vězněné, ale pro střelný prach, může nám to pomoci pochopit, proč tento národ demonstruje v ulicích svých měst od té doby v podstatě permanentně.

Francouzská revoluce přinesla světu zcela nové pojetí do té doby neznámého politického teroru – zlovůle, bezpráví a demagogie. Počet obětí zinscenovaných soudních procesů i takříkajíc lidového vraždění se různí, kvalifikované odhady se pohybují okolo jednoho milionu nevinných. Tehdejší woke občané ve jménu rovnosti a spravedlnosti vyvražďovali celé vesnice, včetně batolat a kněží – zabíjelo se na základě nepodložených obvinění, kvůli majetku, nebo jen tak – bezdůvodně. Důmyslnost v zabíjení byla dobře zdokumentována; obzvláště nechutné bylo vraždění římských katolíků proto, že byli katolíky: ke svázaným ženám přivazovali jejich děti a ty pak házeli z mostů do řek, znásilňovali, rabovali – aby nám, budoucím generacím, ve jménu politických svobod vyjevili čisté zlo.

Zločiny Velké francouzské revoluce rozhodně nejsou středobodem novodobých oslav. Ne kvůli cynickému popírání neskutečných zvěrstev, ale jednoduše proto, že se Francouzům líbí ten konec hrůzostrašného vraždění – kdy komise, které vyšetřovaly komise, jež vyšetřovaly předchozí komise, řekly: a dost, a s vražděním se skončilo. Vrahové svým obětem pak odpustili, ale trvalo ještě předlouhých 65 let, než si Francouzi (občané a bonapartisti v jednom) ujasnili, čeho se vlastně na své zemi dopustili.

Pro podivné chování Francouzů se ale nemusíme nutně vracet do 18. století a počátků století následujícího, ale třeba do doby někdy po roce 1960, kdy explodovalo jejich (ne)přátelství k Velké Británii jako ke spojenci z druhé světové války – aby bylo nahrazeno citlivějším a jemnějším vztahem k Němcům, jejich nedávným okupantům. Němci v průběhu okupace zavraždili ve Francii okolo 250.000 civilistů, většinou členů odboje a jejich rodin, zatímco britští vojáci jejich zemi od Němců osvobodili. Nenávist, natož ta francouzská prostě nemá logiku …

Ta podivná spravedlnost u Francouzů od Velké francouzské revoluce jaksi přetrvává – mají totiž, na rozdíl od Čechů, celkem rozdílné pohledy na morálku, což graduje i ve vztahu ke Státu Izrael.

Francouzský soud (Cour nationale du droit d’asile – CNDA) v pátek 11. července 2025 rozhodl, že muslimští Arabové žijící v Pásmu Gazy mají nárok na plný azylový status ve Francii – nikoli jen na dočasnou (subsidiární) ochranu.

Soud CNDA je správním soudem, který se zabývá žalobami proti rozhodnutím Úřadu pro ochranu uprchlíků a osob bez státní příslušnosti (L’Office français de protection des réfugiés et apatrides – OFPRA).

Tento precedens se týkal palestinské matky a jejího syna, kterým byla ve Francii původně poskytnuta pouze dočasná ochrana. Soud však tento výsledek správního řízení zrušil a přiznal jim plné azylové právo s odvoláním na metody Izraelských obranných sil (IDF) v Gaze, které označil za formu „perzekuce na základě národnosti“. Jde tedy podle tohoto soudu o kolektivní pronásledování národa, což zakládá každému, kdo se označí za Palestince, plné právo na azyl.

Podle francouzských předpisů vzniká každému, kdo získá plný azylový status, automaticky obnovitelné právo pobytu na 10 let, možnost přivést si manžela/manželku a děti mladší osmnácti let, přístup k zaměstnání, sociálním dávkám a zdravotní péči – zkrátka rozsah státní podpory shodný s běžným občanem Francie.

Uprchlický úřad OFPRA rozhodl vloni v listopadu o této ženě a jejím synovi s tím, že nemají nárok na plný azyl, neboť neprokázali, že jsou pronásledovaní – což pro ně znamenalo získání pouze čtyřleté ochrany namísto desetileté, kterou francouzské úřady poskytují těm, kteří jsou ve své zemi pronásledováni a hrozí jim smrt či nespravedlivý trest.

Úřad šetřením zjistil, že sice nejsou pronásledovaní, ale konflikt v Pásmu Gazy je natolik intenzivní, že si zaslouží alespoň částečnou ochranu.

Následné rozhodnutí soudu, které z částečné azylové ochrany učinil plnou, je přelomové nejen samotným výrokem o pronásledování Gazanů státem Izrael, ale i svými případnými následky. Znamená to, že více než 2 miliony muslimských Arabů z Pásma Gazy jsou ve Francii očekáváni.

Podle optimistických francouzských komentářů se zdá, že podívat se na Eiffelovku se chystá maximálně 200 až 300 tisíc Gazanů – víc prý ne. Jiné komentáře hovoří o milionu. Chlácholivé úvahy také polemizují o statusu uprchlíka, který Gazané už získali od UNRWA (Agentura OSN pro pomoc a práci palestinským uprchlíkům na Blízkém východě), a tak by na double status ve Francii už neměli mít nárok. Buď jak buď, francouzské soudy jsou natolik aktivistické, že promění nejen zahraniční politiku své země, ale i celkový společenský ráz státu – a to bez jakéhokoliv politického mandátu z voleb.

Podle Ženevské úmluvy z roku 1951, na kterou se soud ve svém rozhodnutí odvolává, je pronásledovaným uprchlíkem ten, kdo trpí na základě rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo na základě politických názorů.

Soud si z této škály nemohl vybrat „státní příslušnost“, neboť muslimští Arabové v Pásmu Gazy jsou lidé bez státní příslušnosti a stát Francie neuznává Palestinskou samosprávu jako stát. Zbyla tak jen „národnost“.

Co se týče „palestinské národnosti“, ta je pochopitelně ještě problematičtější než státní příslušnost, protože muslimští Arabové z Pásma Gazy nesplňují žádnou z uznávaných definic slova „národ“ (tj. příslušnost ke skupině sjednocené svou kulturní, etnickou nebo jazykovou identitou, společným geografickým nebo politickým původem).

Soudní rozhodnutí je tedy přelomové i proto, že označilo Palestince (muslimské Araby) za národ, čímž samozřejmě de iure ani de facto nejsou, neboť stát Palestina neexistuje a nikdy neexistoval. Jde o lidi různé kultury, jazyka a územního původu a jediné, co mají opravdu společného, je hluboce zakotvený islamismus a antisemitismus – tito lidé oslavovali masakr ze 7. října 2023, kdy Hamás přepadl Izrael, povraždil na 1.200 lidí včetně batolat, a 250 jich unesl a dodnes část vězní. To nejsou nevinné oběti izraelského apartheidu, to jsou spoluviníci pogromu.

Musíme též připomenout, že muslimské Araby z Pásma Gazy odmítají přijmout všechny muslimské země – a například sousední Egypt vystavěl na své hranici s Gazou neproniknutelnou zeď. Proč se k takovému kroku odhodlává Francie, je ve víru tamních permanentních sociálních nepokojů vskutku nepochopitelné. Francie je připravena vpustit do Schengenu, ubytovat a živit další miliony muslimů, kteří nenávidí Západ.

Na obrázku vidíme záběry z pařížské demonstrace z 21. října 2023 na podporu Hamásu.

(Hannah McKay / Reuters)