Většina arabských zemí odmítá přijmout Palestince propuštěné z izraelských věznic na základě dohody o příměří a propuštění Izraelců zadržovaných v Pásmu Gazy. Mnoho z nich je členy Hamásu a Palestinského islámskému džihádu – teroristických skupin podporovaných Íránem. Jordánci a Libanonci si stále dobře pamatují, jak Palestinci v 70. a 80. letech minulého století vyvolali v jejich zemích občanské války. Na snímku: Dav Palestinců vítající návrat palestinských teroristů propuštěných z izraelských věznic výměnou za Izraelce unesené Hamásem do Pásma Gazy, 20. ledna 2025, Beitunia, předměstí Ramalláhu, Západní břeh Jordánu. (Foto: Zain Jaafar / AFP prostřednictvím Getty Images)

Většina arabských zemí odmítá přijmout Palestince propuštěné z izraelských věznic na základě dohody o příměří a propuštění Izraelců zadržovaných v Pásmu Gazy. V několika posledních týdnech Izrael propustil stovky palestinských vězňů – mnoho z nich bylo uvězněno za teroristické činy – výměnou za Izraelce unesené Hamásem 7. října 2023 do Pásma Gazy. Toho dne bylo zavražděno nejméně 1 200 Izraelců a tisíce jich byly zraněny. Teroristé Hamásu a „obyčejní“ Palestinci tehdy do Pásma Gazy unesli 251 Izraelců.

Někteří vězni byli propuštěni na Západní břeh Jordánu, do Pásma Gazy a do východního Jeruzaléma. Mnoho dalších bylo propuštěno do Egypta s nadějí, že je přijmou jiné arabské země. Podle palestinských zdrojů Egypťané dovolili v Egyptě zůstat jen hrstce bývalých vězňů, desítky dalších hledají země, které je přijmou. S výjimkou Kataru a Turecka většina arabských zemí údajně odmítla tyto propuštěné vězně přijmout.

Mnoho propuštěných vězňů uvízlo v Káhiře, kde přebývají v hotelech a nemocnicích. Často jsou to členové Hamásu a Palestinského islámskému džihádu, teroristických skupin podporovaných Íránem

Arabské země, které odmítly tyto propuštěné Palestince přijmout, svůj postoj oficiálně neoznámily. Arabské státy nechtějí poskytnout útočiště islamistickým džihádistům, kteří by se mohli spojit s jinými teroristickými skupinami a mohli by ohrozit jejich vládnoucí režimy.

Jordánci a Libanonci si stále dobře pamatují, jak Palestinci v 70. a 80. letech minulého století vyvolali v jejich zemích občanské války.

V Jordánsku se Palestinci v roce 1970 pokusili svrhnout jordánského krále Husajna a po svém vyhnání do Libanonu vyvolali občanskou válku i tam. Nevděčně se Palestinci ke svým hostitelům zachovali i v Kuvajtu, kde se po jeho napadení Irákem postavili na stranu iráckého prezidenta Saddáma Husajna. Po těchto událostech je těžké jakémukoliv režimu vyčítat, že je nechce přijmout.

Tato neochota arabských zemí je mnohými Palestinci i Araby vnímána jako další známka toho, že Palestinci arabské lídry ve skutečnosti nezajímají. Je velký rozdíl mezi tím, co Arabové o Palestincích veřejně prohlašují a tím, co jsou pro ně skutečně ochotni udělat.

Egyptsko-americký psycholog a politický aktivista Dr. Sam Yousef na platformě X napsal:

„Arabové jsou ostudou lidstva a islámu!“

„Tunisko a Jordánsko odmítají přijmout kohokoliv z propuštěných deportovaných Palestinců uvízlých v Egyptě a Alžírsko zatím nereagovalo. Turecko, Malajsie a Pákistán přijmou po 45 Palestincích.“

Své rozhořčení vůči arabským zemím za to, že odmítly propuštěné vězně přijmout, vyjádřil na platformě X také Nizam Mahdawi, bývalý palestinský korespondent několika arabských televizních stanic:

„Alžírsko předběžně schválilo přijetí určitého počtu propuštěných Palestinců patřících k frakci Fatah vládnoucí na Západním břehu Jordánu, Tunisko nepřijme nikoho.“

„Alžírský režim vyjádřil Palestině svou solidaritu a potvrdil, že Palestince neopustí, ale nyní je ochoten přijmout jen členy jedné frakce, zatím ovšem nikoho nepřijal.“

„Tuniský prezident Kaís Saíd akcentoval palestinskou otázku ve své volební kampani, propuštěné Palestince ale odmítá přijmout.“

„Země, která není ochotná přijmout hrdiny! Pokud je odmítají přijmout ze strachu z Izraele a Ameriky, tak Turecko a Pákistán se nebály. Arabové ukázali nedostatek odvahy.“

„V tuto chvíli padají masky.“

Palestinský účet Al-Quds Yantafeth (Jeruzalém se bouří) poukázal na to, že mnoho propuštěných Palestinců uvízlo v Egyptě:

„Lidé propuštění z vězení a deportovaní z Palestiny nyní uvízli v káhirských hotelech. Stále nosí vězeňské oblečení a nemají se do čeho převléknout.“

„Neexistuje žádná arabská země ochotná je přijmout, přijmout je nejsou ochotny ani země, které během války naříkaly nad osudem Pásma Gazy, Gazanů a Palestiny a nic na tom nejsou schopni změnit ani hrdinové od klávesnice.“

Neochota arabských zemí přijmout propuštěné Palestince není nijak překvapivá. Mnoho Palestinců si myslí, že je jejich arabští bratři v minulosti mnohokrát zradili.

Během války, která následovala po masakru Izraelců 7. října 2023, neudělala většina arabských států pro Palestince v Pásmu Gazy vůbec nic.

Tyto země Hamásem často pohrdají a také jej považují za hrozbu pro svou národní bezpečnost.

Neochota tyto Palestince přijmout souvisí pravděpodobně také s tím, že tyto země se o osud Palestinců nezajímají a považují je za nevděčníky a potížisty. Mnoho Arabů ztratilo důvěru ve schopnost Palestinců provést na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy reformy a skoncovat s korupcí.

Mnoho Arabů si stále pamatuje to, jak se Palestinci postavili na stranu iráckého diktátora Saddáma Husajna, když Irák v roce 1990 napadl Kuvajt. Kuvajt byl jednou z mnoha bohatých arabských zemí, které Palestincům posílaly každoročně miliony dolarů. Když byl v roce 1991 Kuvajt od irácké okupace osvobozen, tak deportoval zhruba 400 000 Palestinců, kteří v něm žili a pracovali.

V posledních desetiletích mnoho arabských států, navzdory opakovaným příslibům darů ve výši stovek milionů dolarů, Palestincům výrazně omezilo podporu. Podle ministerstva financí Palestinské samosprávy se dary Palestinské samosprávě z arabských zemí snížily z 265,5 milionu dolarů v roce 2019 na 40 milionů dolarů v roce 2020. Nejvíce snížila výši svých darů Saúdská Arábie, která v roce 2019 poslala Palestinské samosprávě 174,7 milionů dolarů a v roce 2020 svoji pomoc snížila na 32 milionů dolarů – to je pokles o 81,4 %.

Z toho, že arabské země odmítly tyto Palestince přijmout, můžeme také usoudit, že se nelze spoléhat na to, že se tyto země budou podílet na rekonstrukci Pásma Gazy.

Muslimské bratrstvo, založené v Egyptě v roce 1928, se stalo zdrojem téměř veškerého sunnitského islámského extremismu a terorismu. Muslimské bratrstvo v současnosti působí ve více než 70 zemích. Jeho ideologii šíří na Blízkém východě, v Asii, Evropě a Spojených státech katarská televize al-Džazíra. Motto Muslimského bratrstva zní:

„Alláh je náš cíl; Prorok je náš vůdce; Korán je náš zákon; Džihád je naše cesta; zemřít na cestě Alláha je naší nejvyšší nadějí.“

Ironií je, že jak Izrael, tak Palestinská samospráva na svém území al-Džazíru zakázaly. Je to jedna z mála věcí, na kterých se shodnou.

Bylo by nesmírně užitečné, kdyby USA oficiálně označily Muslimské bratrstvo za zahraniční teroristickou organizaci. Muslimské bratrstvo je podhoubím, ze kterého vyrůstá mnoho islámských teroristických organizací.

Americký muslim a komentátor Dr. M. Zuhdi Jasser ve svém svědectví v roce 2018 před Podvýborem pro národní bezpečnost, který spadá pod Výbor sněmovny Spojených států pro dohled a vládní reformu (House Oversight and Government Reform Subcommittee on National Security) řekl:

„Muslimské bratrstvo je teroristická organizace. Pomozte nám moderně smýšlejícím, sekulárním, liberálním muslimům omezit její vliv a prohlaste ji za teroristickou organizaci.“

„Sympatizanti a spojenci Muslimského bratrstva zde na Západě diskusi o Muslimském bratrstvu často znemožňovali, umlčovali, marginalizovali a omezovali...“

„Marginalizace Muslimského bratrstva a jeho přidružených organizací by byla tím nejlepším, co byste mohli pro muslimy udělat. Oslabení Muslimského bratrstva by posílilo ty členy muslimských komunit, kteří odmítají politické islamistické organizace a věří ve svobodu a v oddělení mešity a státu...“

„Moje poslední doporučení je, pane předsedo, označit Muslimské bratrstvo za zahraniční teroristickou organizaci a vyzvat vůdce amerických muslimů, aby zaujali stanovisko k němu i jeho nábožensko-politické ideologii.“

„Ptám se svých souvěrců: Přidáte se na stranu volnosti, svobody a modernosti, nebo na stranu tyranie Muslimského bratrstva, Erdoğanovy AKP, íránských chomejnistů a pákistánského fundamentalistického islamistického hnutí Jamaat e-Islami?“

„Vypracujte zahraničněpolitické mechanismy, které by odradily katarskou a tureckou vládu od spolupráce s Muslimským bratrstvem, a zvažte vyloučení Turecka z NATO...“

„Přestaňte spolupracovat se skupinami navázanými na Muslimské bratrstvo a uvědomte si, že sympatizují s islamistickými teroristy.“

Označení Muslimského bratrstva za teroristickou organizaci by ztížilo jeho další podporu zemím, jako jsou Turecko a Katar. Muslimské bratrstvo již prohlásily za teroristickou organizaci vlády Rakouska, Ruska, Egypta, Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů a Bahrajnu.

Mnoho Arabů chápe, že Hamás nemá v úmyslu přestat bojovat proti Izraeli a žít s ním v míru a že to povede k dalšímu násilí, krveprolití a destrukci. Dokud bude u moci Hamás a dokud budou palestinské děti indoktrinovány, aby vraždily Židy, tak žádná arabská země pravděpodobně do Pásma Gazy peníze neinvestuje.

Khaled Abu Toameh pracuje jako novinář v Jeruzalémě. Za svou práci obdržel řadu ocenění.

Překlad původního textu: Why Arabs Don’t Want To Receive Palestinian Ex-Prisoners
Překlad: Libor Popovský

Poskytl Gatestone institute