GAZA: Co že to vítáte?
V pásmu Gazy vstoupilo v platnost příměří mezi Hamasem a Izraelem a světoví politici se mohou přetrhnout při oslavování a vítání tohoto kroku. Upřímně nechápu, co je na tom k vítání a oslavování. Co reálně se děje? Hamas, drcený přesilou izraelské armády, souhlasil s přerušením bojů a s výměnou rukojmích za vězněné palestinské teroristy v poměru 1:30 u žen a 1:50 u mužů. Ano, přesně tak, za jednu izraelskou ženu, která se provinila tak maximálně tím, že tančila na hudebním festivalu, bude propuštěno 30 teroristů, kteří byli zapojeni do násilných akcí s úmyslem, mnohdy dokonaným, vraždit. Nedivím se, že takovou výměnu oslavuje Hamas a jiní islamističtí radikálové, ale nevidím žádný důvod, proč by to měl oslavovat jediný evropský politik, šéf OSN nebo jiní představitelé našeho světa.
Vlastně, jeden by tady byl. A tím je nechuť k Izraeli a latentní antisemitismus.
Scénář je vlastně již po dekády stejný. Arabští ozbrojenci zaútočí na Izrael (v minulosti se jednalo o regulérní válku, v posledních desetiletích o teroristické útoky), začnou vraždit, znásilňovat a unášet rukojmí. Izrael útok odrazí a když jej opětuje, začnou západní politici volat po příměří. Ano, dokud útočí Arabi na Izrael, nikdo po příměří nevolá, jakmile se karta obrátí, to se najednou vyrojí mírotvůrců. A proč? Protože západní politici a možná i velká část západní společnosti si ve skutečnosti nepřejí vítězství Izraele. Nevidím žádný racionální důvod, proč mají takový postoj, konstatuji to jednoduše jako fakt.
Válka na blízkém východě je jiná, než jsou klasické evropské války. Je to starý typ, jaký v našich končinách už po staletí neprovozujeme. Klasická západní válka má jasný cíl, nepřátelské strany se střetnou a pak následuje jedna ze dvou možností. Buďto jedna strana prohraje, uzná porážku, splní požadavky vítěze, nebo obě strany seznají, že nejsou schopny vyhrát a dohodnou mírovou smlouvu. V obou případech tím válka končí. Tento typ válčení odpovídá naší zemědělské kultuře, není možné pořád válčit, je potřeba obdělávat pole a není možné před nepřítelem utéct, naše půda s námi neuteče.
Válka, kterou vedou palestinští Arabi je jiná. Je to boj typu udeř a uteč. Cílem není porážka nepřítele, cílem je mu uškodit. Po úspěšném úderu mohu utíkat, nedrží mne půda, schovám se, vyléčím se z případných ran a jsem připraven udeřit znovu. Taková válka nemá konec a ani ho mít nemůže, útočník není dost silný, aby napadeného zničil, napadený není schopen donutit útočníka, aby s nájezdy přestal. Tedy – možná by i byl, ale právě v tom Izraeli západní politici brání.
Srovnejte, jakým způsobem řešily útok na své území západní státy a jaké řešení války požadují po Izraeli. Když Německo vyvolalo válku, jeho nepřátelé srovnali se zemí celá německé města, okupovali celé jeho území, popravili vrcholné představitele státu a vnutili mu vládu podle svých představ. Když totéž udělalo Japonsko, potkal ho stejný osud. Když Al Kaida usídlená v Afghánistánu zaútočila na New York, potkal stejný osud Afghánistán. O nic lépe se nevedlo Čečně. A tak bychom mohli pokračovat.
Malou výjimkou byl Irák, který nebyl v první válce v zálivu obsazen celý a několik let trvalo mezi ním a koalicí vedenou USA příměří, ale nakonec stejně došlo k obvyklému řešení – tedy okupace celého území, eliminace vládce, nastolení vlády podle představ vítězů. Jiné řešení totiž ani není možné, jestliže je jedna ze stran výrazně slabší, musí uznat porážku a když to neudělá sama, musí jí to být vnuceno okupací celého území.
Byl by takového řešení schopen Izrael? Silný je na to dost, ale nemůže to udělat, protože mu západ hrozí sankcemi a mezinárodními soudy. A proč to západ dělá? Nenapadá mne jiná odpověď, než že si v hloubi duše existenci státu Izrael nepřeje. Nechce, aby Izrael vyhrál. Nechce, aby měli Židé svůj stát.
Ale žádný západní politik si to netroufá říct naplno, přece jen by se cítil hloupě, tak trochu na jedné lodi s nacisty a to by v dnešních kavárnách nevypadalo dobře. Maskuje to tedy frázemi o právu Palestinců na vlastní stát a ignoruje fakt, že Arabi žádný palestinský stát nechtějí. Kdyby ho chtěli, už by dávno existoval. Byly to arabské země, kdo zabránil vzniku palestinského státu a nepřiznaly Palestincům žádnou autonomii, naopak byl to Izrael, kdo Palestincům umožnil vládnout si sami – ti se mu odvděčili masakrem nevinných lidí.
Západu ovšem takový masakr nevadí. Nevadí mu nenávist Arabů vůči Židům, nevadí mu, že je vštěpována dětem ve školách financovaných evropskými penězi, nevadí mu absurdní požadavek na výměnu jedné nevinné izraelské holky za třicet palestinských vrahů.
Zato mu vadí, když se Izrael brání útokům na své území a vraždění svých lidí. A proto vítá příměří, které znamená propuštění arabských teroristů z izraelských věznic a které jim dá čas připravit další krvavé útoky.
Kdyby chtěli západní politici, aby na blízkém východě zavládl mír, umožnili by Izraeli vyhrát válku a eliminovat ty palestinské síly, které se s existencí Izraele nikdy nesmíří. A nebo by to udělali za něj a zavedli na palestinských územích nucenou správu, která by vládla tak dlouho, dokud by nevyrostla generace Palestinců ochotná žít se svým sousedem v míru. Takové řešení by ovšem mělo v očích nepřiznaných antisemitů jednu podstatnou vadu.
Zajistilo by existenci židovského státu.