Úvodní disclaimer: Tento text nemá za cíl jakkoli zlehčovat utrpení a smrt ve válce, které jsou tragické bez ohledu na počet či původ obětí. Právě naopak je jeho účelem připomenout kontext, v němž se toto utrpení pod vlivem zvrhlého systému odměn a pobídek stalo, navzdory ostentativně solidárním deklaracím, hlavním nástrojem válečného i politického úsilí.

Po dvou letech války výsledek, navzdory nadšenému vyhlašování věčného míru a světlé budoucnosti, nevypadá při bližším pohledu tak jednoznačně. Do totálního vítězství a zničení Hamásu, které izraelský premiér vyhlašoval jako hlavní cíl, to má hodně daleko. Skoro se až nabízí otázka, zda to úsilí nebylo, s výjimkou návratu rukojmí, vynaloženo nadarmo. Ovšem v tomto směru je nutno mít na paměti, že izraelská snaha o zničení Hamásu se musela dlouhodobě potýkat s odporem početné a silné koalice „přátel Palestiny“ a její drtivé převahy v mezinárodních institucích. Jeho projevem byl soustavný tlak na přerušení či ukončení bojů, což by umožnilo Hamásu přežít (a „vyhlásit vítězství“ a chystat se na další akce).

Není genocida jako „genocida“

Tento tlak probíhal ve dvou liniích. První ve smyslu: „Gaza už je zničená, Hamás už je poražen, Palestinci nejsou Hamás a nepodporují ho a vy už jste vyhráli a teď jen pácháte genocidu.“, zatímco druhá ve smyslu: „Hamás nelze porazit, Palestinci budou bojovat neustále po jeho boku a půjdou v jeho stopách, nemůžete nikdy vyhrát a jen pácháte genocidu.“ Oba tyto argumenty si zdánlivě protiřečí, ale dochází ke společnému závěru: „Izrael musí přestat pokoušet se zničit Hamás a má s ním uzavřít mír hned teď.“, což je kombinováno s odpoutáním se od logiky i historické zkušenosti a naopak s neustálým máváním termínem „genocida“. Na tom se podílela i Evropská unie, jak ukazuje například rezoluce Evropského parlamentu z března 2024, která hrozila hladomorem a genocidou, zdůrazňovala „nepostradatelnou roli UNRWA“ a fakticky varovala před narušením útočiště Hamásu v Rafahu (viz bližší rozbor hlasování a jeho kontextu).

Tato tvrzení, odhlédneme-li od záměrného a účelového zveličování, vychází z mylného předpokladu, že v Gaze probíhá protiteroristická operace, kdy je možné vzhledem k omezenému rozsahu a intenzitě bojů možné si přesně rozpočítávat ztráty na všech stranách. Tohle bylo možné v Severním Irsku nebo v Baskicku, bylo to možné při druhé intifádě založené na masivním nasazení palestinských sebevražedných teroristů proti civilním cílům. Ovšem ve válce, zvláště pak v nepřehledné situaci při dobývání opevněného nepřátelského území, je to nemožné provést, anebo jen obtížně, pomalu a přibližně. Ve válkách ve Vietnamu a v Koreji (ověř počty civ obětí) byly zabity miliony civilistů. Aktuální války v Súdánu či Jemenu, jakož i nedávné v Etiopii či Sýrii také vedly k velkým počtům mrtvých civilistů, také nebyly jejich ztráty známy přesně, známy hned a hlavně zdaleka nebudily takový zájem jako v případě Palestinců. Protože je nebylo možné svést na Izrael a protože Palestinci už desítky let jsou povyšováni na „elitu mezi trpícími“.

Magické číslo jako strategická zbraň
Zároveň je tragicky perverzní, že tato mimořádná pozornost a varování před genocidou byly primárně založeny na počtech civilních obětí, které dodával právě Hamás. A vzhledem k výsadnímu postavení Palestinců v rámci médií i mezinárodní komunity se málokdo pozastavoval nad tím, že i když boje probíhaly v nepřehledném městském terénu, kde bylo vzhledem ke zvolené taktice pro Hamás, i na Izraelem neobsazeném území, obtížné se volně pohybovat, tak přesto bylo Hamásem řízené ministerstvo zdravotnictví schopno den po dni prezentovat počty mrtvých s přesností na jednotlivé osoby. A je typické, že tyto údaje byly nezřídka prezentovány jako objektivní a dokonce byla někdy při jejich citování vynechávána skutečnost, že se jedná o úřad plně pod kontrolou Hamásu a že je výrazně motivován tyto údaje manipulovat a nafukovat.

Další otázka souvisí s příčinami úmrtí. Ono obsesivně citované číslo reálně znamenalo „úmrtí v Gaze během války“, ale s chutí bylo interpretováno ve smyslu „úmrtí v důsledku války“, případně ještě raději jako „úmrtí v důsledku izraelských akcí“. Ovšem realita je složitější. V počtu cca 2 milionů obyvatel Gazy i za normálních okolností docházelo průběžně k určitému počtu přirozených úmrtí.

Kromě toho se „bojovníci za svobodu“ nevěnovali pouze vysedávání v tunelech, ale také loupežím humanitární pomoci určené palestinským civilistům či narušování jejich evakuace, což se patrně neobešlo vždy bez násilí. A k tomu nevyhnutelně patřila i likvidace civilistů nedostatečně ochotných položit život podle přání Hamásu (neboli „sympatizujících s Izraelem“). Tu jsme mohli pozorovat zejména po uzavření letošního říjnového příměří (příklady v tomto textu), když ozbrojenci Hamásu mohli vylézt z tunelů bez strachu, že ve svém „boji“ potkají IDF, a začít likvidovat reálnou či domnělou opozici, ale bylo by naivní se domnívat, že v rámci „udržování morálky“ tato činnost neprobíhala průběžně i dříve.

A v neposlední řadě mnohé z tisíců střel odpalovaných z Gazy na Izrael (podle odhadů 10-20 procent) měly drobný problém, že selhaly, v důsledku toho nezřídka dopadly už v Gaze, a nepochybně zabíjely i palestinské civilisty. Ilustrativní pro tento fenomén je případ nemocnice al-Ahli ze 17. října 2023, kdy mediální komunita lačně skončila po Hamásem promptně prezentovaném čísle a titulky hlásaly „Izraelský útok na nemocnici, 500 mrtvých palestinských civilistů“. Nedlouho poté se ukázalo, že raketa nedopadla na nemocnici, nýbrž na otevřený prostor v její blízkosti, že obětí nebylo 500, nýbrž několik desítek, že se nejednalo o záměrný útok, nýbrž selhání rakety a zejména že nešlo o izraelskou raketu, nýbrž o palestinskou (blíže zde a zde). Samozřejmě však v době, kdy toto bylo objasněno, bylo již pozdě, protože Izraeli byl přičten další „válečný zločin“ (viz výstižné shrnutí mediálního pokrytí tohoto případu). A kde všechny tyto výše nastíněné případy končí? Přirozeně v onom s fetišistickou fascinací citovaném čísle.

O produkci „kvalitních“ obětí
Hamás se tedy, za spolupráce „přátel Palestiny“ a spřízněných politických a mediálních „bojovníků s genocidou“, vehementně snaží, aby toto číslo bylo co nejvyšší. To platilo před aktuální válkou, během ní a bude platit i po ní. Ukazuje to i alokace zdrojů. Největším stavebním projektem Palestinců v historii jsou tunely pod Gazou. A ty jsou důkazem, že se ze strany palestinského vedení počítalo s válkou a že její průběh byl připravován tak, aby měla co největší dopad na civilisty (kteří přirozeně do tunelů neměli přístup) a co nejmenší na „bojovníky za svobodu“.

Nicméně to nestačí, a proto zároveň bylo (a je) vyvíjeno nemalé úsilí, aby toto číslo bylo nejen co největší, ale tako co „nejkvalitnější“. Tou „kvalitou“ přirozeně není míněna jeho přesnost či objektivita, nýbrž aby v něm byl obsažen co největší podíl těch „nejvýnosnějších“ (politicky i mediálně) obětí. Proto se také od samého počátku v deklarovaných (a s chutí přijímaných a opakovaných) počtech obětí vyskytoval disproporčně vysoký podíl žen a dětí (viz třeba tato studie). To bylo zvláštní vzhledem k logice válečného konfliktu, kdy muži zpravidla tvoří většinu obětí, nejen kvůli aktivní účasti v boji, ale i kvůli snaze bránit své rodiny. Ze stejného důvodu také primárně muži bývají nejčastějším cílem vojenských akcí. Této logice také odpovídalo složení ztrát i v předchozích konfliktech Hamásu proti Izraeli. V té současné se však Hamásu podařilo „číselnou kreativitou“ vzbudit dojem, že izraelské akce jsou cíleny primárně na ženy a děti.

Tomu odpovídá i skutečnost, že z pohledu OSN jsou dětmi všechny osoby mladší 18 let. To je možná v souladu s psychickým vývojem člověka, ale nikoli s praxí palestinských organizací, které běžně rekrutují mladistvé pro bojové akce. Vzhledem k dlouhodobé, a z mezinárodních zdrojů podporované, indoktrinaci toto nasazení v boji není ojedinělé ani vynucené. Ostatně podle některých informací v průběhu aktuální války průměrný věk nových rekrutů Hamásu činil 16 let. Ovšem i mladiství zabití v boji se zbraní v ruce jsou z pohledu prezentované statistiky „dětské oběti“.

Nadto je v případě Gazy sporný i samotný koncept „civilních obětí“. Ozbrojenci Hamásu přirozeně uniformy v reálném boji (narozdíl od poprav „kolaborantů“) spíše nenosí a jejich absence je základním postupem pro získání taktického překvapení. K tomu je ještě nutno vzít v úvahu účast palestinských civilistů v podpůrných rolích při bojových akcích. A nejen při bojových, jak ilustruje spontánní zapojení civilistů z Gazy do úvodního teroristického útoku, jenž aktuální válku zahájil (i když například ČTK má na to, kdo „zahájil válku“ odlišný názor – viz tento případ).

Úspěšný
Z výše uvedeného vyplývá, že Hamás se nejen svými akcemi snaží, aby počet mrtvých civilistů byl co největší, ale zároveň tento počet navyšuje manipulacemi a dezinformacemi. Viz třeba tento příklad, kdy byla tato čísla zpětně upravována dolů. Rovněž bez větší pozornosti prošla informace, že z deklarovaných civilních obětí byla v běžné praxi asi třetina neidentifikována, což vyvolá otázka o jejich věku, civilním statutu či příčině smrti.

Tento stav není nijak překvapivý, protože „produkce“ mrtvých Palestinců představuje (a nejen v aktuální válce, nýbrž dlouhodobě) pro Hamás a podobné organizace hlavní zdroj politického vlivu i finančních příjmů. Bohužel podobná logika platí i v případě mezinárodně působícího „kultu Palestiny“ a na něj napojených mediálních či politických subjektů. Ty sice verbálně deklarují „solidaritu s palestinskými civilisty“, ale v praxi je jejich motivace podobná jako v případě Hamásu – čím větší počet mrtvých Palestinců, tím lépe pro dosažení „vyššího cíle“, tj. oslabení, delegitimizace a výhledově zničení Izraele, případně „potrestání“ Západu. A tím lepší vyhlídky pro UNRWA na další desítky let trvající pohodlnou existenci při dalším pěstování palestinského problému, jakož i přísun virálních titulků pro média. Proto se také do aktuálního příměří Hamásu vyloženě nechtělo a přistoupil na něj, byť jen v omezené míře, až poté, co Izraelci spolu s USA zatlačili na jeho sponzory v Kataru. A ze stejného důvodu z něj nebyli nadšení ani „propalestinští“ (tj. protiizraelští) aktivisté, islamističtí i „pokrokoví“ (blíže viz shrnutí zde a ilustrativní video s Gretou zde),

Smutnou skutečností zůstává, že toto číslo se dříve či později opět objeví a bude se dále zvyšovat. Dosavadní systém funguje tak, že Palestinci a jejich vedení jsou odměňováni za radikalismus, agresivitu a vysoký počet mrtvých (viz letošní série uznávání palestinského státu v reakci na Hamásem vyprovokovanou válku, kontext zde). V podstatě tak je na základě pozitivní zpětné vazby dáván „recept na úspěch“ nejen Hamásu, ale i dalším teroristickým organizacím ve smyslu: „Prostě se postarejte, aby zahynulo co nejvíce civilistů, a, pokud se vám počet mrtvých zdá malý, tak si další oběti vymyslete.“

Zda opravdu toto Palestinci potřebují a zda to přispěje ke zlepšení jejich situace, o tom však lze vážně pochybovat.