„Pokud jde o Francii v roce 2019, tak již nelze popírat, že dochází k ‚Velké proměně‘ - závažné a nebezpečné transformaci,“ poznamenal Michel Gurfinkiel, zakladatel a prezident Institutu Jeana-Jacquese Rousseaua, který truchlí nad „mizením Francie jako osobité a jedinečné země, nebo přinejmenším jako západní židovsko-křesťanské země, kterou doposud byla.“ Nedávný příběh v týdeníku Le Point to nazval „Velkým otřesem“.

Nezáleží na tom, zda je to „proměna“ nebo „otřes“, dny Francie, jak jsme ji znali, jsou sečteny. Francouzská společnost ztratila své kulturní těžiště - starý způsob života se vytrácí a blíží se „zániku“. Idea „Francie“ a „francouzství“ mizí a je nahrazována podivnými balkanizovanými enklávami, které mezi sebou nekomunikují. Pro zemi, která je v tak velké míře postižena islámským fundamentalismem a terorismem, to vůbec není dobrý vývoj.

Francouzská „Velká proměna“ je také stále více geografickým jevem. Podle analýzy volebních okrsků provedené největšími francouzskými novinami, deníkem Le Monde, je Francie nyní rozdělena na „ghetta pro bohaté“ a „ghetta pro chudé“. Deník Le Monde uvádí, že „v nejchudším sektoru žije v 6 z 10 nově založených domácností nejméně jedna osoba narozená v zahraničí“. Okrajovou Francii - malá města, předměstí a venkovské oblasti – nyní od globalizované metropole „buržoazních bohémů“, tak zvaných „bobos“, odděluje velká propast. Čím více se francouzské elity se svými disponibilními příjmy a kulturním vyžitím uzavírají ve svých enklávách, tím méně je pravděpodobné, že pochopí každodenní dopad neúspěšné masové imigrace a multikulturalismu na obyčejné občany.

Sylvain Crepon z Univerzity v Tours, který analyzoval úspěch strany Národní sdružení Marine Le Pen v nedávných volbách do Evropského parlamentu, to popsal jako „dvě Francie, které se neznají a nemluví spolu“. Marine Le Pen a prezident Emmanuel Macron, vítězové těchto voleb, reprezentují zcela odlišné sociologické skupiny obyvatel. Na pařížských předměstích - Aulnay-sous-Bois, Sevran, Villepinte a Seine-Saint-Denis - zažívá boom krajně pravicová strana Národní sdružení. V městech ale Marine Le Pen propadla: byla pátá v Paříži, třetí v Lille, čtvrtá v Lyonu. Sylvain Crepon to vysvětluje takto:

„Tato města nevolí Národní sdružení kvůli své sociologické struktuře. A to pak potvrzuje populistické řeči o odtržené elitě. Je to popis sociologické roztříštěnosti země, který není tak úplně v rozporu se skutečností.“

Na jedné straně této propasti jsou města jako Dreux, které konzervativní týdeník Valeurs Actuelles nazval „městem, které předurčuje Francii budoucnosti“:

„Na jedné straně je starobylé královské město se stopami historie, které zjišťuje, že se najednou všechno mění a je obklíčené obchodem s drogami a islámem. Majetní občané žijící v centru města hlasovali pro Macrona, ‚chudí bílí‘ žijící na periferii hlasovali pro Marine Le Pen.“

A na druhé straně je Paříž. „Všechny metropole světa mají stejný osud. Jsou místy, kde se soustřeďuje bohatství a kde funguje spojenectví ‚vítězů globalizace‘ a jejich ‚služebníků‘, imigrantů, kteří přišli sloužit novým vládcům světa, starají se o jejich děti, vozí jim pizzu nebo pracují v jejich restauracích,“ píše významný komentátor Èric Zemmour v deníku Le Figaro. „Paříž je globální město - už dávno to ve skutečnosti není francouzské město,“ píše.

Globalizovaní „buržoazní bohémové vyšších tříd“ zaplňují „nové citadely“ - podobně jako ve středověké Francii - a hlasují hromadně pro Macrona, píše jeden z nejrespektovanějších francouzských spisovatelů Christophe Guilluy. Vyvinuli „ideologii a mluvu... která jim umožňuje šířit bajku o laskavé a přátelské společnosti místo pravdivého popisu reality národa vystaveného obrovskému stresu“. Mnohá francouzská média Christopha Guilluyho za pravdivý popis současné francouzské reality kritizovala.

Hnutí „žlutých vest“, které v Paříži celé měsíce protestovalo každou sobotu proti reformám prezidenta Macrona, je symbolem roztržky mezi dělnickou třídou a privilegovanými pokrokáři. Podle Christopha Guilluyho je to doslova „sociální a kulturní zemětřesení“. Podle francouzského filosofa Alaina Finkielkrauta se v zemi otevřela propast, která je důsledkem „problémů periferní Francie, které negativně dopadají na konkrétní životy jednotlivých lidí. Dělnická třída je nyní ve stavu deprese, neboť ztratila nejen svou životní úroveň, ale také svoje kulturní jistoty.“ Ve Francii je nyní všudypřítomný pocit „odcizení“.

Strana Marine Le Pen získala dvakrát více volebních okrsků než Macron. Paní Le Pen zvítězila v ekonomicky zanedbaných deindustrializovaných oblastech severní, střední, jižní a východní Francie, přesně v těch oblastech, kde vzniklo hnutí žlutých vest.

„Od roku 2002, kdy jsem se přestěhoval do Francie, sleduji, jak tato země pokračuje ve své kulturní revoluci,“ napsal Simon Kuper v deníku Financial Times.

„Katolicismus téměř vymřel (bohoslužby pravidelně navštěvuje pouze 6 % Francouzů), i když ne tak úplně jako jeho dlouholetý rival komunismus. A nebílá populace v zemi stále roste.“

Podle Kupera je Macron představitelem „nové, individualizované, globalizované a bezbožné společnosti“.

Politolog Jerôme Fourquet popsal ve své nové knize „L’archipel français: Naissance d’une nation multiple et divisée“ (Francouzské souostroví: zrod multikulturního a rozděleného národa) kulturní selhání francouzské společnosti jako „éru post-křesťanskou“, neboť francouzská společnost nyní již svoje katolické kořeny téměř úplně zavrhla. Fourquet je toho názoru, že země nyní sama horlivě realizuje svůj odklon od křesťanství. Na obzoru je jen jedna silná náhrada. Podle nové akademické studie je dnes ve Francii ve věku 18 až 29 let již stejný počet muslimů jako katolíků. A ve velkých francouzských městech představují muslimové 13 % obyvatel, což je více než dvojnásobek národního průměru.

Silná muslimská komunitní sounáležitost využívá tuto fragmentaci ve svůj prospěch a vytváří si svá vlastní „šariatská ghetta“. Zpráva „Továrna na islamismus“ z Institutu Montaigne podrobně popsala radikalizaci francouzské muslimské společnosti. Namísto integrace, asimilace a poevropštění prosazují muslimští extremisté ve Francii multikulturalismus, separaci a rozdělení. Gilles Kepel ve své knize „La Fracture“ (Zlom), spekuluje, že enklávy imigrantů na okrajích francouzských měst „podněcují roztržku s francouzskou společností a jejich cílem je její podmanění“. „Lidé nechtějí žít společně,“ řekl bývalý ministr vnitra Gérard Collomb v komentáři publikovaném v konzervativním týdeníku Valeurs Actuelles.

Ta samá publikace uvedla podstatu tohoto „zlomu“: „Čtyři z deseti chlapců v departementu Seine-Saint-Denis mají arabsko-muslimská křestní jména.“ A Jérôme Fourquet v nové studii uvedl, že „18 % novorozenců ve Francii má arabsko-muslimské jméno“.

„Velká proměna“ je ve Francii v plném proudu. Jak nedávno napsal filosof Alain Finkielkraut: „Požár Notre-Dame není ani útok, ani nehoda, je to pokus o sebevraždu.“

Autor je kulturní redaktor deníku Il Foglio, italský novinář a spisovatel.

Překlad původního textu:The Suicide of France
Překlad: Helena Kolínská, Libor Popovský