Zní to skoro jako anekdota. V období, kdy si Francie připomíná dvousté výročí Napoleonovy smrti, vstoupili do tamní politiky vojáci, dá-li se to tak říci, hlavním vchodem. S tím, že jsou připraveni zachránit vlast před rozvratem, pokud to neudělají včas sami politici.

Jde o dva dopisy, o kterých se mluvilo i u nás. Jeden byl uveřejněn už 21. dubna, stojí prý za ním dvacítka bývalých generálů a své podpisy k němu přidali další důstojníci. Otevřená výzva prezidentu Emmanuelu Macronovi varuje před ústupky islamistům, kteří podle pisatelů přebírají stále větší moc v zemi, a pokud prý zavládne chaos, armáda se ujme své role obnovitele pořádku.

9. května následoval další dopis, tentokrát mladších vojáků, kteří podpořili své starší kolegy. Tito anonymní pisatelé mají být stále aktivními příslušníky armády a údajně jsou veterány bojů proti islamistům v Mali, Středoafrické republice a Afghánistánu. Vládu obviňují z toho, že za co oni riskují životy, ona dává v plen islamistům.

Oba dopisy mají více témat a vyjadřují se k několika společenským problémům včetně nesprávného způsobu boje proti rasismu nebo prý nespravedlivé vládní politice vůči hnutí Žlutých vest.

Dokumenty mají řadu pozoruhodných kontextů, včetně data 21. dubna, na které připadalo výročí skutečného pokusu o vojenský převrat proti prezidentu de Gaullovi v roce 1961. Ostatně i de Gaullova pátá republika je vlastně důsledkem jiného pokusu o vojenskou vzpouru z roku 1958, obojí v souvislosti s bojem Alžírska o nezávislost – toho Alžírska, z nějž pocházejí rodiny mnoha dnešních francouzských muslimů.

Představu, že ve Francii proběhne vojenský převrat, nikdo nebere vážně, i když jižní Evropa podobné pokusy v minulosti zažila – v Řecku, Španělsku i samotné Francii. To, co je na tomto vývoji pozoruhodné, je skutečnost, že stanoviska vojáků mají ve společnosti přece jen určitou rezonanci. Podle průzkumů veřejného mínění je podporují desítky procent Francouzů včetně levicových, i když u těch je souhlas menší než na pravici.

Je to mimo jiné důsledkem skutečnosti, že dopisy sice nemusejí mít úplnou pravdu, ale reagují na reálný společenský neklid v zemi. Ostatně tak to formulují i u nás vydávaní autoři, jako je angažovaný spisovatel Michel Houellebecq v románu Podvolení. Nejde jen o konkrétní teroristické činy, na kterých se podílí zanedbatelné procento francouzských muslimů, ale hlubší problém paralelní společnosti uvnitř země, která si jinak potrpí na integrační sílu své kultury a jazyka.

Ostatně sám prezident Macron vytáhl už před časem do boje proti tomu, co on nazývá islámský separatismus. Vojáci v dopise mluví o tom, že pro některé náboženské komunity Francie neznamená nic než terč zesměšňování, pohrdání nebo i nenávisti – a vyslovují tím pocit části společnosti.

U většiny francouzských politiků se obě vojenské výzvy setkaly s negativní reakcí. Francouzská armáda má být ze zákona neutrální a vojáci se nesmějí vyjadřovat k politickým otázkám, natož varovat před přímým vstupem do politiky.

Pisatelům tedy hrozí tresty včetně vyhazovu z armády, jak se to stalo jednomu vysloužilému generálovi, který se zúčastnil demonstrace proti migrantům v Calais.

Dopisy naopak přivítala Marine Le Penová, vůdkyně pravicového Národního sdružení. Její krok zdánlivě dává logiku, protože dává za pravdu jejím vlastním varováním. Ve Francii její postoj ale vyvolal překvapení, protože na ní lpí obvinění, že je vlastně pravicovou extremistkou – a ona zatím pracovala na tom, aby se prezentovala jako legální a standardní politička, která ctí zákony, a ne někdo, kdo by podporoval vojenský převrat.

Tedy že je už zcela jiný typ politika, než byl její otec Jean-Marie Le Pen, který byl pro řadu Francouzů nepřijatelnou alternativou. Politička tedy podstupuje určité riziko. Podle jiných názorů neměla vlastně na vybranou, pokud chce udržet svou linii.

Le Penová bude příští rok opět kandidovat na prezidentku, předpokládá se, že se probojuje do druhého kola a má šanci i na vítězství. Ovšem jen pokud ji dostatek voličů bude považovat za řešení, a ne hrozbu pro stabilitu republiky. Převrat, který se nestal a asi nestane, tedy stejně může ovlivnit politický vývoj ve Francii – tím, nebo oním způsobem.