Co se to děje s Francouzi? Demonstrují pod heslem „Smrt daním“

Emmanuel Macron se během francouzských prezidentských voleb představoval jako sociální liberál. Přesto je jeho politika v lecčems antiliberální. A také antisociální.

Někdejší bankéř od Rothschildů pokračuje ve šlépějích socialistického předchůdce v Elysejském paláci Françoise Hollanda, který vyššími a ještě vyššími daněmi vyháněl Francouze z aut poháněných spalovacími motory.

Macronova vláda prosadila od nového roku další růst daní z paliv – o 6,5 centu za litr nafty a o 2,9 centu za litr benzinu. Když si k tomu připočtete, že ceny nafty samotné vzrostly za rok o 23 procent a benzinu o 15 procent, sotva se můžete divit, že ve Francouzích bouchly saze.

Produktem vládní zelené politiky je hnutí gilets jaunes – žlutých vest. Reflexní vesty, součást povinné výbavy aut, si teď na demonstracích a blokádách po celé zemi oblékají stovky tisíc lidí.

Žluté vesty protestují proti vyššímu zdanění u čerpadel, na dálnicích, v ulicích měst. Nejviditelnější jsou samosebou na pařížském bulváru Champs-Élysées. Radikálové z řad anarchistů a gangů z předměstí, kteří se k demonstrantům připojili, tam vedou pouliční válku dlažebními kostkami a zapalují auta.

Francie sladká a zelená

Cílem vlády je přimět Francouze, aby víc používali hromadnou dopravu a svá benzinová nebo naftová vozítka nahradili auty do zásuvky.

Jenže z pohledu žlutých vest to je konfiskační politika. Cena vlaků i autobusů v zemi galského kohouta pořád stoupá. Kromě toho autobusy a vlaky, natož TGV, nejezdí do všech obcí. Mnozí Francouzi jsou tedy na autech závislí a většina z nich na hybrid nebo čistokrevný elektromobil prostě nemá.

Francouzské vlády se přitom v minulých dekádách snažily přimět obyvatele, aby zůstávali na venkově, anebo se tam stěhovali z měst, a tak pomohli udržet francouzské zemědělství. K tomu sloužila štědrá dotační politika a stejnému cíli byla podřízena i zemědělská politika bruselské Evropy. Tím ale vlády nepřímo povzbuzovaly některé Francouze, aby do práce i na nákupy dojížděli auty.

Sám prezident Macron nedávno přiznal: „Zatlačili jsme je [venkovany] do této situace. Jsou jejími oběťmi.“ Vzápětí však upozornil, že od plánu zvýšit daň na naftu a benzin neustoupí: „Nemůžete být v pondělí pro ochranu životního prostředí a v úterý zase proti vyšším cenám uhlíkových paliv.“

Francouzské vlády vyhlašují smělé environmentální cíle a Macronova není výjimkou. Chce, aby Francie byla lídrem zelené ekonomiky.

Země se má do roku 2050 stát uhlíkově neutrální. To znamená, že veškeré emise skleníkových plynů by měly být vyváženy postupy pro jejich odstranění z ovzduší. Tento cíl vyhlásili Francouzi ještě před tím, než ho pro Evropu nalinkoval šéfkomisař Jean-Claude Juncker.

Co víc, do roku 2040 má být ve Francii zakázán prodej aut, která pohání pouze spalovací motor. A že si taková politika vyžádá oběti? Švejk by si povzdechl: „Přísnost na chudý lidi musí bejt, kdyby na sůl nebylo.“

Trh to neumí. A vláda?

Macron má pravdu, když říká, že tržní ekonomika si sama o sobě neporadí se škodami, které lidské aktivity páchají na přírodě. Sotva je ale vyřeší vyšší daně na fosilní paliva, když nejsou kompenzovány třeba nižší daní z příjmů.

Pokud jsou spotřebitelé víc zdaněni, stěží dosáhnou na moderní hybrid nebo elektromobil. V takovém případě nejspíš zůstanou odkázaní na svoji starou benzinovu nebo naftovou káru. Na to ostatně upozorňují také někteří z neformálních mluvčích žlutých vest.

Protesty žlutých vest jsou unikátní. Neorganizuje je některá z odborových centrál, nepodporují je levicové strany. Jejich účastníci nepožadují vyšší platy, kratší pracovní dobu (za stejné peníze) nebo delší dovolenou.

Hnutí vzniklo mimo Paříž, vyrostlo spontánně zezdola. Na transparentech reflexních vest jsou vidět hesla jako Nelikvidujte nás daněmi nebo radikálnější Smrt daním.

Když si odmyslíme výtržníky z předměstí, je dnes mezi protestujícími mnoho těch, kteří se předtím žádných demonstrací neúčastnili, píše novinářka Rachel Mardsenová, jež sleduje protesty v metropoli. Z rozhovorů, které vedla s demonstranty, dospěla k poznatku, že mezi nimi jsou početně zastoupeni živnostníci a začínající podnikatelé.

Jsou to lidé, kterým daně berou mnohdy i víc než polovinu příjmu a jejichž životní úroveň zelená politika citelně poznamenává. Mardsenová připomíná, že tito Francouzi nejsou pod ochranou mocných odborů. Na rozdíl od zaměstnanců tak nemůžou doufat, že z vysokých daní dostanou aspoň část zpátky ve formě sociálních benefitů. (V tomhle jim čeští živnostníci mohou přitakat.)

Je proto nasnadě, že požadují, aby jim vláda nechala jejich peníze a oni se mohli postarat sami o sebe. Kromě toho nemají důvod věřit ve vládní nebo obecní zelené programy. Mají na paměti, jak pařížská radnice v dotovaném projektu sdílení elektromobilů Autolib utopila 293 milionů eur veřejných peněz, než ho letos v létě odpískala.

Rachel Mardsenová píše, že na současné protesty Francie „dlouho čekala“. Žluté vesty označuje za „stoupence individualismu a opravdového kapitalismu“.

Že by kapitalistická revolta ve Francii. Kdo by se toho byl nadál?