S pokračováním izraelské vojenské operace v Pásmu Gazy roste i odhodlání řady zemí ji zastavit. Francouzský prezident Emmanuel Macron si usmyslel, že nejlepším způsobem bude uznání „nezávislého palestinského státu“, a spolu se Saúdskou Arábií na jaře navrhl mezinárodní konferenci v OSN, která měla Palestinu v červnu schválit. Byla odložena kvůli 12denní izraelské válce s Íránem a nově má proběhnout 28. a 29. července.

USA už v červnu uvedly, že „v současnosti vznik palestinského státu nepodpoří“ a konference se nezúčastní. Nesouhlas s francouzskou iniciativou vyjádřily i Německo, Maďarsko a Česko.

V červnu začalo Macronovo odhodlání uznat Palestinu slábnout. Prezident najednou tvrdil, že chce na konferenci OSN jen „formulovat představu mezinárodního společenství“ o palestinském státu a „nastínit, jak odzbrojit Hamás, dosáhnout propuštění izraelských rukojmích a reformovat palestinskou samosprávu“.

Před deseti dny pak Le Monde oznámil, že Macron ani Saúdové se konference vůbec nezúčastní. Podle agentury Reuters jim dal Washington najevo, že bude jejich účast považovat za „protiizraelský krok“ v rozporu s americkou zahraniční politikou. Izrael zase varoval evropské státy, že jestli Palestinu uznají, anektuje části Judska a Samařska (Západního břehu).

Tento čtvrtek však Macron prohlásil, že Palestinu uzná, ale „až v září“ na zasedání Valného shromáždění OSN.

Americké ministerstvo zahraničí Macronovo prohlášení ostře odsoudilo. Izrael se zase podivil, proč Macron oznamuje v červenci, že Palestinu uzná v září, a varoval, že podobná prohlášení jen povzbudí Hamás a zmaří jednání o propuštění rukojmích. Německo uvedlo, že uznání Palestiny neplánuje a za hlavní prioritu považuje bezpečnost Izraele.

Uznání Palestiny je jen prázdné gesto. Už loni v květnu se v OSN konala podobná akce, kde Irsko, Španělsko a Norsko uznaly palestinskou samosprávu za samostatný stát. Dnes ji takto uznává 147 ze 193 členských zemí OSN. Nemá to však žádnou právní platnost, protože vznik Palestiny může schválit pouze Rada bezpečnosti.

Pouhým rozhodnutím zemí Palestina vzniknout nemůže. Představovalo by to porušení dohod z norského Osla, které výslovně stanoví, že na vzniku palestinského státu se musejí shodnout Izrael a Palestinci. A pro to neexistují podmínky podle mezinárodního práva, jak je definuje Montevidejská konvence z roku 1933: žádný stát nemůže vzniknout, pokud nemá stálé obyvatelstvo, jasně definované území, funkční vládu a schopnost navazovat vztahy s jinými zeměmi. Palestinská samospráva nemá určené hranice, hlavní město, vlastní měnu ani centrální banku. Kritéria pro vznik státu nesplňuje i proto, že neovládá Pásmo Gazy a podporuje terorismus – vyplácí finanční odměny vrahům Izraelců. Mezi ní a Izraelem nepanuje shoda na statusu východního Jeruzaléma, který Palestinci požadují za své hlavní město, což Izrael kategoricky odmítá. Samospráva také požaduje, aby se do nového státu vrátil příliš vysoký počet palestinských uprchlíků, a obě strany se neshodují ani na bezpečnostních zárukách pro Izrael. Navíc není jasné, jak by se Palestina propojila s Pásmem Gazy, nemluvě o probíhající válce.

Uznání palestinského státu by tak bylo pouze symbolické. I to by však narušilo snahu Izraele a Palestinců spolu o něm jednat; samospráva by usoudila, že nemusí, protože vlastní stát jim daruje mezinárodní společenství. Uznání Palestiny by bylo odměnou pro teroristický Hamás za jeho masakr ze 7. října 2023; navíc odměnou, o kterou teroristé nežádají ani o ni nestojí. Hamás chce výlučně jediné – zničit Izrael a zabrat celé jeho území. Izraelský premiér Binjamin Netanjahu to Francii shrnul slovy, že „Palestinci neusilují o stát PO BOKU Izraele, ale MÍSTO něj“.

Palestinský stát si nepřejí ani Palestinci, ani Izraelci. Podle posledního průzkumu palestinské agentury PCPSR ze začátku května odmítá dvoustátní řešení 57 % Palestinců, zatímco loni v září jich bylo jen 39 %. Nejvíc jich chce dosáhnout vlastního státu ozbrojeným bojem – 41 %. U Izraelců je to ještě horší – podle únorového průzkumu Pulse of Israel jich palestinský stát odmítá 71 %. A letošní anketa Pew Research Center ukázala, že pouhých 16 % Izraelců věří, že s Palestinci lze žít v míru.

V samostatné Palestině by žilo velmi nebezpečné obyvatelstvo. Podle zmíněného palestinského průzkumu je dodnes 50 % Palestinců přesvědčeno, že masakr Hamásu ze 7. října byl „správný krok“, 85 % Palestinců na Západním břehu a 64 % Gazanů nechce, aby Hamás složil zbraně, a kdyby se dnes konaly volby, volilo by Hamás 43 % Palestinců.

Proč mezinárodní společenství usiluje o vznik takového státu a proč ho vnucuje Izraeli? Proč ho vůbec podporuje, když o něj nestojí ani Izraelci, ani Palestinci?

Francie má navíc k podpoře Palestiny poněkud scestnou motivaci – ministerstvo vnitra její schválení doporučilo s tím, že by Francie „získala muslimské voliče“. Muslimové tam tvoří už 10 % obyvatel.

Palestinci mají samozřejmě na svůj stát právo, ale jen pokud budou chtít žít se svým sousedem Izraelem v míru. Mohli ho mít už desítky let, kdyby palestinský předák Jásir Arafat dodržel dohody z Osla a nerozpoutal bezdůvodně vlnu terorismu, která dodnes nezeslábla.

Psáno pro Židovské listy