Hlavní problémy země jsou domácího původu: byrokracie, daně a nákladný sociální stát

Neformální titul „nemocný muž Evropy“ bývá udělován zemím, které jsou v dané době považovány na mimořádně hospodářsky slabé. Původně toto označení zavedl ruský car pro označení Turecka v roce 1850. Od té doby náležel celé řadě zemí, včetně Ruska samotného. V novější době jej držela Velká Británie (v éře před Margaret Thatcherovou) nebo Německo (v 90. letech). Zcela nedávno se velká část Evropy proměnila v nemocnici. Zkratka PIIGS zahrnovala téměř celou jižní Evropu a Irsko.

Před několik dny se však o označení nemocného muže Evropy přihlásila Francie prostřednictvím bývalého premiéra Françoise Fillona. Středopravicový Fillon napsal otevřený dopis socialistickému prezidentu Hollandovi. Požaduje reformy, jinak Francii postihne zbídačení a úpadek. „Řecká tragédie ukazuje, že státní bankrot není jenom teoretická hrozba,“ píše Fillon kromě jiného.

Prezidentovy snahy zachránit Řecko „dočasně zastínily naše vlastní hospodářské, sociální a finanční selhání,“ uvádí Fillon. Má pravdu. Například francouzský státní dluh ve výši 97,5 procenta se již dostal na úroveň států z neslavně proslulé skupiny PIIGS. V roce 2007 to bylo jen 64 procent a trend byl mírně klesající. Nicméně dlouhodobý trend francouzských financí nevypadá dobře. V roce 1995 dluh činil 56 procent HDP, v roce 1985 jen 39 procent. V roce 1974 Francie měla naposledy přebytkový státní rozpočet a její dluh nedosahoval ani třiceti procent HDP. Mimochodem, míra nezaměstnanosti tehdy činila jen 2,9 procenta.

Co se od té doby pokazilo?

Prohlubující se evropská integrace měla teoreticky přinést stabilitu, prosperitu a mír. Ve skutečnosti Francii trápí dluhy, nezaměstnanost, hospodářská stagnace, terorismus a nárůst antisemitismu.

Tento smutný fakt stojí za pozornost. Evropa dnes řeší problém imigrantů, kteří přicházejí v touze po vyšší životní úrovni. Oficiální představitelé Francie i jiných evropských států mocně brojí proti xenofobii a intoleranci. Ale jsou to samotní imigranti, kdo jsou hlavní nositelé xenofobie a intolerance. V roce 2014 odešlo 6658 francouzských Židů do Izraele – v roce, kdy Izrael byl ostřelován teroristy z Gazy! Šlo o téměř dvojnásobek roku 2013, kdy emigrovalo 3263 francouzských občanů židovského původu. V roce 2012 tato statistika činila 1923 osob.

Je celkem spolehlivým pravidlem, že pokud nějakou zemi opouštějí její Židé, je to pro ni špatné znamení. Vlastně neexistuje ani jedna výjimka z tohoto pravidla. Podobnou statistikou jako Francie se v současnosti může „pochlubit“ Ukrajina. Důvody jsou zřejmé.

Francii však opouštějí i mnozí etničtí Francouzi. V Londýně a v okolí jich žije nejméně 300 tisíc. Jde především o mladé, kteří v Anglii seženou práci daleko snáze než doma ve Francii. Jazyková bariéra již dnes není takový problém a Anglie je blízko.

Podstatný rozdíl mezi oběma zeměmi je, že britský trh práce je řízen nabídkou a poptávkou, kdežto francouzský je ovládán byrokracií. Francouzský zákoník práce (Code du travail) má 906 494 slov a podle formátu tisku 2800 až 3400 stran. Slovo „ochrana“ (protection) se vyskytuje na 367 stránkách. Uvažování francouzských zákonodárců je v tomto směru typicky jihoevropsky byrokratické: pokud chceme bojovat proti nezaměstnanosti, musíme zakázat propouštění.

Člověk nemusí mít doktorát z ekonomie, aby pochopil nesmyslnost tohoto počínání. Podnikatel, kterému zákon zakazuje propouštět nadbytečné pracovníky, se bude ze všech sil snažit (a) přesunout výrobu jinam; (b) nahradit živou sílu automatizací. Není divu, že Francie vede žebříčky produktivity, což některým politikům imponuje. (Například Vladimíru Špidlovi.) Ale vysoké produktivity je bohužel dosaženo tak, že slabší uchazeči o práci jsou na podpoře, případně v Anglii, případně studují až do středního věku, eventuálně odcházejí do předčasného důchodu. Jde o hodně nákladnou produktivitu!

Podnikatelé se drží zpátky

Dále zákoník obsahuje povinnost ustanovit závodní rady (les comités d’enterprise) ve všech firmách, které mají padesát a více zaměstnanců. Závodní rady mají širokou škálu práv a žádné povinnosti. Přitom se fakticky stávají spolumajiteli podniku, neboť mají práva podílet se na řízení a na zisku. Toto opatření hází klacky pod nohy středním firmám, které mají šanci stát se velkými. Statistiky ukazují, že velké procento podnikatelů se drží záměrně zpátky, aby se vyhnuli zákonem předepsanému částečnému „znárodnění“ své firmy.

Ještě koncem 80. let byl rozsah francouzského zákoníku práce zhruba poloviční av roce 1960 čtvrtinový. V zemi tehdy vládla jiná atmosféra a nezaměstnanost jako společenský problém neexistovala.

Je zřejmé, že hlavní problémy Francie jsou domácího původu: byrokracie, vysoké daně, extrémně nákladný sociální stát. Jeden problém plodí druhý. Francie je stále bohatá země, ale nynější trend není udržitelný. Události v Řecku by měly Francouze varovat.

Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners

LN, 15.7.2015

Nová ústava.cz