Ti, kdo se nepoučili z historické chyby, jsou odsouzeni ji opakovat.
George Santayna

Co si Emmanuel Macron a náčelník generálního štábu generál Pierre de Villiers řekli v prezidentově pracovně v l’Elisée, zůstává tajemstvím. Víme pouze, že rozhovor byl upřímný a netrval dlouho. Z toho, co o něm napsal tisk - když pomineme zdvořilůstky a pleonasmy -, bychom jej mohli shrnout následovně.

Macron: „Vím, co Francie dluží svým vojákům, ale kvůli mizerným osm set padesáti milionům eur, které musíte ušetřit, určitě hladovět nebudou.“
Villiers: „Ne, ale bojeschopnost armády utrpí.“
Macron: „Třicet tři miliard, co dostanete, musí stačit na nákup nových hraček. Víte, kolik nul má miliarda? To už jsou nějaké peníze, mon Dieu.“
Villiers: „Až naši vojáci zhynou na bojišti, protože chyběla letadla, aby zničila raketomety nepřítele, stanete před soudem dějin.“
Macron: „Dějiny, říkáte? Dějiny, mon general, se píší tady a teď. Vlastně, proč vůbec se s vámi bavím! Sklapněte podpatky a odchod.“

Generál de Villiers, potomek slavného šlechtického rodu, sklapl podpatky, ale ne klapačku. Prohlásil v parlamentu: „Jsem možná hloupý, ale podraz ještě dobře poznám.“ Mínil tím škrt v rozpočtu na armádu. Krátce poté pronesl před výborem pro národní obranu větu, o níž věděl, že bude nesjpíš považována za urážku majestátu: „Je ne me laisse pas enculer comme ca.“ Nedám se takhle vyjebat. Tato památná a pamětihodná věta obletěla zeměkouli. De Villiers okamžitě podal rezignaci, aby se vyhnul potupě propuštění.

Každý je nahraditelný a generálů je víc, než dvanáct do tuctu. Macron, jakožto energický mladý muž, který se vzhlíží v Napoleonovi, se s ničím nepárá. Den po Villeirově demisi už štábu velel generál Francois Lecointre. Nazítří doprovázel prezidenta při jeho návštěvě letecké základny v Istres. Macron tam zahrál roli Top Gun. Oblékl si pilotní kombinézu a vypadal, jako by z oka vypadl Tomu Cruisovi. Podobnost byla čistě záměrná, kamery to milovaly.

Účelem této foto-příležitosti bylo utišit neklid a nespojenost vojenského stavu. Prezident ho ujistil, že nasype ministerstvu obrany v dalším rozpočtovém období dvě a půl miliardy eur navíc, zatímco oškube zdravotnictví, školství a služby. Ba co víc, vojenský rozpočet zdravě poroste tak, aby v roce 2025 výdaje na zbrojení činily 2 % PIB.

A vida, člověk by málem podlehl iluzi, že by se odchovanec od Rotschilda mohl změnit v odvážlivce, který nejen že nepřidá manu zbrojnímu molochovi, ale dokonce mu jí trošičku ubere!

Macro-kocovina

Po pár týdnech hitparády státníků před l‘ Élysée a mediální slávy, jež vyvrcholila státním svátkem s Donaldem Trumpem na čestné tribuně, byl de Villiers prvním, kdo měl odvahu se postavit Králi slunce XXI. století. K brblání Grande Muete, Velké mlčenlivé, jak se říká armádě, se přidávají další.

Velké ryby ve státní správě, postižené Macronovými škrty, zvažují, zda a kdy jít do stávky. Zatím jim chybí odvaha. Obávají se, jistě oprávněně, že dopadnou jako generál de Villiers. Vyčkávají.

Starostové měst i obcí buntují občany k odporu proti zrušení daní z nemovitosti, která pomáhala plnit kasy pro místní rozvoj, a proti nuceným úsporám třinácti miliard eur z jejich stále skrovnějšího rozpočtu. Z četných kanceláří a zasedacích síní mizí prezidentův portrét, který tam byl vyvěšen v počátečním svatém nadšení.

Univerzitní profesoři, vědci a personál označili zkrácení jejich letošního rozpočtu o 300 milionů eur za nezodpovědné a nepřijatelné. Jejich brblání je stále hlasitější.

Rozbuškou rostoucí obecné nespokojenosti bude nový pracovní zákon. Zmenší odborová práva tak, že bude snadné je utopit ve vaně. Kolektivní smlouvy pracovních oborů nahrazuje podnikovými. Jaký je v tom rozdíl? Nebetyčný. Vezměme si třeba automobilový průmysl. Dosud jeho dělníci uzavírali smlouvu celostátní. Mohli snáze prosadit lepší pracovní a mzdové podmínky, protože v jednotě je síla. Napříště bude každý závod v každém místě sám pro sebe. Co si kdo vyjedná a na čem se dohodne, bude jeho výsada a jeho problém. Když například v lyonské oblasti budou lidé ochotní pracovat víc a za míň než kolem Bordeaux, výrobce pochopitelně upřednostní Lyon, kde zaměstnanost poroste. Zákon může posloužit jako nástroj licitace. Někdo by mohl říci sociálního vydírání.

Bude se Francie bouřit? Jistě, jinak by už nebyla Francií. Něco tím dosáhne? Ústupečky, jako ostatně vždy, když se slabí vzepřou mocným. Ti navíc budou mít po ruce obušek na svoji ochranu v podobě připravovaného policejního zákona, v němž mají být natrvalo zakotveny hlavní vymoženosti dočasného výjimečného stavu. Macron hodlá dát policii plnou moc, aby při podezření z terorismu či jiného ohrožení bezpečnosti státu prošacovala, případně vzala do vazby, koho se jí zachce bez rozhodnutí soudce. Hollandova vláda zneužila výjimečný stav, aby bránila lidem účastnit se demonstrací. Amnesty International uveřejnila nedávno zprávu, která zaznamenává několik stovek doložených případů z loňského roku, kdy policie zabránila občanům přijít na protivládní akce. Macron byl u toho, protože Hollandovi ministroval.

Francouzi mají macro-kocovinu. Ale co si myslili, když Macrona volili?Proč se nepoučili z chyby, kterou už jednou udělali? Proč zapomněli na to, co následovalo, když v roce 1969 poslali do l’Elysée jiného muže od Rothschilda, George Pompidoua? Zprivatizoval jim Národní banku, instituci, jejímž prostřednictvím vláda mohla podporovat a ovlivňovat hospodářský růst. Byla klíčem k poválečnému boomu v zemi. Blahá léta šedesátá skončila. Dobře už bylo.

Prezident a generál, než se rozkmotřili.